Generace X aneb my, co se nám nechce, i když furt něco děláme

Generace X: unavení, ale funkční. Nechce se nám nic, přesto stále děláme všechno, co je třeba. Bez haló, bez pózy, bez bio. Jen tak. Po svém. A možná právě v tom je náš tichý smysl.

Říkají nám ztracená generace. Anebo most mezi starým a novým. Anebo „ta poslední normální“. My tomu říkáme… no, vlastně nijak. Nemáme na to kapacitu. Zrovna totiž děláme něco, co jsme si neplánovali, ale přesto to nějak dává smysl.
Jsme generace X. Narodili jsme se někdy mezi Beatles a Nirvanou, vyrůstali mezi Máničkou a Večerníčkem, a přežili jsme dětství bez mobilu, dospívání bez psychoterapie a dospělost bez influencerů. A přesto (nebo právě proto) tu pořád nějak jsme. Trochu unavení, ale vcelku funkční. Spíš aktivní než ne. Jen se nám, prosím vás, už fakt nechce nic.
Dětství s diktátem smyslu
V dětství nám pořád někdo kladl otázku: „A čím chceš být, až vyrosteš?“ A nešlo říct jen tak něco — třeba že budu šťastný, nebo že nevím. Ne, muselo to být něco pořádného: doktor, právník, kosmonaut nebo aspoň pracovník socialistické práce. A když jsme odpověděli, že nevíme, koukali na nás, jako kdybychom si snad dovolili nebýt připravení na život už v sedmi letech.
A tak jsme se snažili. Plnili jsme očekávání, dělali, co se mělo. Ale někde hluboko v nás se mezitím hromadila taková tichá, nenápadná únava. Z otázek, z odpovědí, z ambicí, které nebyly naše. A jednoho dne to bouchlo — ne navenek, ale uvnitř: „Víš co? Já vlastně už nechci být vůbec ničím.“
Nechuť jako noblesní forma odporu
Tahle nechuť není lenost. Je to jemná, leč vytrvalá forma vzdoru. Proti tabulkám, proti kolonkám, proti „musíš přece vědět, kdo jsi“. Je to odmítnutí role, která nám byla přidělena ještě předtím, než jsme si stihli přečíst scénář. A tak, zatímco se navenek zdá, že se nám nechce nic, ve skutečnosti jedeme pořád naplno. Jen už to neděláme pro diplom, body nebo CV. Děláme to, protože chceme. Nebo protože nám to dává smysl. Anebo protože jsme se k tomu nějak připletli a už bylo blbý couvnout.
Poslední generace jednoty
Vyrůstali jsme v umělém světě jednoty. Dva televizní kanály, jeden rohlík, stejná hudba pro všechny. Měl jsi být buď depešák, metalista, nebo pankáč. (Veksláka jsme si nevybírali — ten si vybíral nás.) Byli jsme poslední analogová generace, která znala ten omamný pocit, že svět je přehledný. A přesto nás právě tohle naučilo improvizovat. Protože jakmile se pravidla změnila, my už věděli, že si stejně budeme muset poradit sami.
Nejsme pasivní. Jen máme svůj styl.
Generace X není pasivní. Pracujeme. Tvoříme. Opravujeme staré domy a vztahy, které se rozpadly v devadesátkách. Staráme se o děti, rodiče, psy, slepice a daňová přiznání. Jen si u toho neříkáme, kdo jsme. Neptáme se, co z toho budeme mít. Prostě to děláme.
Nechceme „být někým“. Už jsme byli. Zkusili jsme to. A přišli jsme na to, že to stejně nic neřeší. Místo toho se ptáme: „Co má smysl právě teď?“ A pak to prostě uděláme. Nebo taky ne — podle toho, jak moc nás dneska bolí záda.
Post-identitní zen
Možná jsme prostě dospěli. K poznání, že žádná identita není definitivní. Že člověk není „něco“, ale spíš „někdo, kdo právě teď dělá, co je třeba“. A že právě to je ta svoboda. Není to o velkých vizích a cílech. Je to o tom, že když se něco pokazí, tak to prostě opravíme. Bez selfie, bez hashtagu, bez newsletteru.
A přesto pořád dáváme věcem smysl. Po svém. Tiše. Bez potřeby to někomu vysvětlovat.
Takže jak to shrnout? Nechce se nám nic.