Generace omluv: proč se dnes všichni pořád vysvětlují

Proč dnes každé rozhodnutí doprovázíme omluvou a vysvětlivkami? O generaci, která místo prostého „tak to mám“ raději obhajuje své pocity, hranice i únavu – a tím se vzdaluje sama sobě.

Všimli jste si, že dnes už nestačí něco udělat? Že je potřeba to ještě vysvětlit. A ideálně obhájit. A nejlépe rovnou předem.
Než řeknete, že dnes nepřijdete. Než se rozhodnete odejít. Než si dovolíte být unavení. Než řeknete, že něco nechcete – nebo že to prostě cítíte jinak.
Všude kolem slyším věty typu: „Já to nemyslím špatně, jen…“ „Nechci se vymlouvat, ale…“ „Možná se mýlím, ale…“ „Neber to osobně, jen…“
A někdy mám chuť se zeptat: A co kdybychom to už prostě řekli? Bez toho náběhu.
Když se život změnil v tiskovou konferenci
Dřív lidé prostě žili. Rozhodli se. Udělali chybu. Změnili názor. Odešli. Vrátili se. Mlčeli. Mluvili.
Dnes jako bychom ke každému kroku potřebovali doprovodný manuál. Vysvětlení motivů. Kontext. Ujištění, že nejsme špatní lidé. Že to není útok. Že to není proti nikomu. Že jsme si to „hodně promysleli“. Jako by každé osobní rozhodnutí bylo veřejné prohlášení, které musí projít schvalovacím řízením.
A tak místo obyčejného „dnes nemůžu“ říkáme: „Dneska fakt nemůžu, mám toho hodně, vůbec to není o tobě, jen jsem vyčerpaný a nechci být protivný.“
A přitom by často stačilo: „Dnes nemůžu.“
Omluva jako ochranný štít
Psychologicky je to vlastně pochopitelné. Neustálé vysvětlování není projevem slušnosti. Je to projev nejistoty.
Nejistoty v tom, že: když se rozhodnu po svém, někdo se urazí, když něco nechci, budu označen za necitlivého, když to necítím stejně, budu „špatně nastavený“. A tak se preventivně omlouváme. Ne za čin. Ale za svou existenci v daném tvaru.
Jako bychom říkali: „Prosím, nezlob se, že jsem takový, jaký jsem. Já se to snažím vysvětlit.“
Vysvětlení místo prožívání
Zajímavé je, že čím víc vysvětlujeme, tím méně jsme v kontaktu se sebou. Protože místo aby člověk něco žil, začíná to obhajovat. Už nejsme v prožitku, ale v argumentaci. Už necítíme, jen formulujeme důvody.
A často to vypadá asi takhle:
Neprožívám smutek → vysvětluji, proč bych ho vlastně měl cítit.
Nejsem si jistý → vysvětluji, že je to složité.
Nechci pokračovat → vysvětluji, že to není osobní.
Jenže emoce nepotřebují obhajobu. Emoce potřebují prostor.
Když se omlouváme za to, že jsme dospělí
Největší paradox celé téhle „generace omluv“ je, že se často omlouváme za věci, které jsou známkou zralosti.
Za to, že: víme, co nechceme, měníme názor, chráníme své hranice, dáváme přednost klidu před dramatem.
A přesto cítíme potřebu dodat: „Snad to pochopíš.“ „Doufám, že se neurazíš.“ „Nechci být špatný člověk.“
Jako by samotné rozhodnutí nestačilo. Jako by bylo potřeba se ještě ponížit, aby bylo přijatelné.
Možná by stačilo méně mluvit
Nemyslím tím být hrubí. Nemyslím tím kašlat na druhé.
Myslím tím přestat automaticky vysvětlovat všechno, co je naše. Možná by někdy stačilo: místo vysvětlování chvíli mlčet, místo obhajoby stát si za tím, místo omluvy říct „tak to mám“.
Ne každý nesouhlas je konflikt. Ne každé „jinak“ je útok. A ne každé rozhodnutí potřebuje obhájce.
Závěrem – bez omluvy
Možná nejsme generace slabá. Možná jsme jen generace, která se bojí vlastního postoje. A tak ho balíme do vysvětlivek, omluv a poznámek pod čarou. A přitom by někdy bylo mnohem osvobozující říct: „Takhle to cítím. A to stačí.“ Bez další věty. Bez dodatku. Bez omluvy.