Funkční, ale vyhořelý. Jak se z nás stali stroje na splněné úkoly

Fungujeme. Slovo, které dnes neznamená klid, ale přežívání. Vyhoření už není jen manažerská diagnóza – stává se důsledkem života na výkon. Co když největší síla je dovolit si prostě být?

Mnozí lidé dnes nevyhoří kvůli práci. Vyhoří kvůli životu.
Ne protože by jim šéf dupal na krk, ale protože na krku mají permanentně vlastní seznam povinností, očekávání, předsevzetí a snahu být někým. I kdyby to měl být jen někdo, kdo stíhá.
Vyhoření už dávno není exkluzivní diagnózou manažerů v otevřeném prostoru. Dnes vyhoří i matka na rodičáku. I muž, který „jen“ funguje. Možná hlavně on.
Vyhořet můžete i z lásky. I z toho, že jste „v pohodě“.
„Jak se máš?“
„Fungujeme.“
Znáte to. Odpověď, která říká: ještě jsme nezemřeli, ale už to nemá daleko. Funkčnost se stala moderním náboženstvím. Důkazem hodnoty. Jenže i stroj, který jede bez přestávky, se časem zadře. A my nejsme ani stroje.
Někdo se rozpadne v práci. Někdo doma. Někdo tiše – při vaření večeře, u nákupu plenek, po páté hádce o zhasnuté světlo.
Vyhoření není výkřik. Je to dlouhé, mlčenlivé „už nemůžu“.
Není to únava. Je to únava z předstírání, že nejsem unavený.
Vyhoření není, že máte málo energie. Je to, že už ani nevíte, proč byste ji měli mít. Předstíráte, že vás baví věci, které vás kdysi opravdu bavily. Že milujete lidi, které milujete... jen už na ně nemáte kapacitu. A tak si připadáte jako mizera. Což vás samozřejmě vyčerpá ještě víc.
Tělo jede. Hlava jede. Ale duše? Ta si sedla do kouta a mlčí. Už ani neprotestuje.
Vyhoření je, když už nechcete ani odjet do lesů. Protože byste se stejně museli vrátit.
Lidé říkají: „Vypni. Jeď někam.“ Ale ono to nefunguje. Protože si sebou vezete to největší břemeno – sebe. Svá očekávání, svou funkčnost, své „měl bys“. A když pak sedíte na dece u jezera, necítíte klid. Jen další formu únavy. Formu, která se nedá zaspat. Protože problém není v přetížení. Ale v tom, že nevíte, co byste dělali, kdybyste přestali být funkční.
Kdo jste, když nedodáváte výkony? Když nejste prospěšní? Když jen tak... jste?
Proč o tom vlastně nemluvíme?
Protože vypadat, že nemáme sílu, je dnes trapné. Slabost je stigma. Někdy se dokonce stydíme, že nám není dobře, když „všechno máme“. Děti. Zdraví. Práci. Partnera. Domov. Jiní by za to dali ruku do ohně. A my tu přitom sedíme a nemůžeme dýchat.
A tak držíme fasádu. I když v noci nemůžeme spát. I když se těšíme jen na to, až půjdeme zítra zase spát. Protože mluvit o vyhoření, když nejste podnikatel nebo doktor na pohotovosti, je trapné. A přitom právě to ticho nás ničí nejvíc.
Možná jsme nevyhořeli z práce. Možná jsme vyhořeli z role, kterou jsme si napsali sami. A možná je načase ji přepsat. Dovolit si nebýt pořád funkční. Nebýt pořád vděčný. Nebýt pořád silný. Protože síla není to, co ukazujeme. Ale to, co si dovolíme cítit.
Vyhoření není ostuda. Je to signál. Signál, že jsme žili tak dlouho pro ostatní, až jsme zapomněli, jak chutná obyčejná existence bez úkolu.
A někdy je největší výkon to, že si řekneme:
„Dnes nic. Dnes jen budu.“