Důvěra nebo strach aneb proč čím víc kontrolujeme, tím méně věříme

Čím víc chceme mít jistotu, tím víc kontrolujeme – a tím méně důvěřujeme. Co když ale právě důvěra je to, co nám chybí nejvíc, i když máme všechno pod kontrolou?

Důvěra. Slovo, které zní jako z dávné pohádky. Nejspíš tam, kde se lidé zdravili „Buď pozdraven!“ a když něco slíbili, tak to prostě udělali. Dnes se místo toho podepisují smlouvy na deset stran, a i tak si pro jistotu uložíme konverzaci, kdyby bylo třeba „dokázat pravdu“.
Jenže je to opravdu důkaz pravdy, nebo jen důkaz, že už nevěříme ani tomu, co jsme právě řekli?
Víra? Ne. Důvěra.
Řekne-li se víra, hodně lidí se okamžitě podívá nahoru. Někteří se pokřižují, jiní protočí oči. Ale důvěra je jiná liga. Ta nesídlí na nebesích. Ta se potí s námi tady dole.
Důvěra je věřit, že se nezhroutím, i když to vypadá nahnutě. Důvěra je pustit volant, když auto jede rovně, a ne pořád cukat doprava jen proto, že by „náhodou mohl být výmol“. Důvěra je stav mysli, kde není potřeba mít všechno pod palcem, protože věřím, že ať už to dopadne jakkoli, já to zvládnu.
A pokud to zatím nedopadlo dobře, tak… (Přesně tak. Ještě není konec.)
Kde není důvěra, tam je Excel
Ve chvíli, kdy zmizí důvěra, přichází kontrola. Místo „vím, že se na tebe můžu spolehnout“ přichází:
„Poslal jsi to?“ „Udělal jsi to?“ „Fakt to tam bylo takhle napsané?“ A Excelová tabulka už otvírá své útroby.
Nebo jinak: čím víc cítíme nejistotu, tím víc budujeme systémy, které mají jistotu simulovat. Sledovací aplikace, kamery, smlouvy, záznamy, screenshoty… ale v jádru pořád ta samá otázka: „Můžu ti věřit?“
A pak ta druhá, důležitější, ale méně přiznaná: „Můžu věřit sobě?“
Strach je absence důvěry
Strach není jen „mám obavu, že se stane něco zlého“. Strach je hluboké přesvědčení, že to nezvládnu. Že druhý to nezvládne. Že systém to nezvládne. A že realita je nepřítel, ne partner.
A tak radši plánujeme, zajišťujeme, připomínáme, sledujeme, přetahujeme se o pravdu, důkazy a záruky. Přitom většina vztahových, pracovních i životních křečí má společný kořen: Nevěřím, že to půjde samo.
A tak tomu „samu“ musím trochu pomoct. Dotlačit to. Připomenout. Zopakovat. Třikrát. Ale čím víc tlačím, tím méně důvěřuji. A čím méně důvěřuji, tím víc se bojím.
Vzdejte se plánu. Vraťte se k procesu. Je to zvláštní – když přestaneme vyžadovat přesný scénář, začnou se dít věci, které jsme nikdy nenapsali, ale vždycky v hloubi duše chtěli prožít.
Důvěra v proces není naivita. Je to nejvyšší forma zralosti. Vím, že to nějak dopadne – a nemusím to mít hned.
Vím, že nevím, ale neztrácím tím svou hodnotu. A hlavně vím, že když to teď nevypadá dobře, tak možná právě začíná něco, co bude vypadat dobře… až to celé uvidím z odstupu.
Ať žije chaos. Ať žije důvěra. Svět bez důvěry vypadá jako hyperorganizovaná firma, kde má každý svoje KPI, ale nikdo se nebojí jen tabulek, ale hlavně jeden druhého.
Svět s důvěrou je o něco méně organizovaný. Lidi v něm občas zmatkují. Občas neví. Občas to nedopadne. Ale něco tam je…živé. Něco, co se nedá naplánovat, ale dá se cítit. Něco, co vzniká místo toho, aby bylo řízeno.
A co teď?
Neříkám: neplánujte. Neříkám: nechtějte jistotu. Ale zkuste se chvíli neptat pořád dokola, jestli to dopadne dobře.
Zkuste prostě žít tak, jako byste tomu věřili. I když zatím nevíte, co to přesně znamená. Protože věřit neznamená mít jasno. Věřit znamená jít dál i když jasno nemám.
A pokud to zatím nedopadlo dobře… (Přesně tak. Ještě není konec.)