Dospělost jako přetvářka. Proč se všichni tváříme, že víme, co děláme

Dospělost jako iluze kompetence: tváříme se, že víme, co děláme, ale uvnitř často tápeme. Možná opravdová dospělost začíná až přiznáním, že nemáme návod.

Vzpomínáte si, jak vám bylo patnáct? Ta doba, kdy jste doufali, že až budete dospělí, konečně všechno pochopíte. Věci se usadí. Život získá řád. Zmatky zmizí a nastoupí klid, jistota a ideálně i hypotéka.
No... jak to říct... jste dospělí. A místo odpovědí máte víc otázek. Místo klidu úzkost z e-mailů. A místo jistoty jen dobře nacvičený úsměv, když se vás někdo zeptá, co vlastně chcete od života.
My dospělí, ti velcí hráči
Všichni hrajeme tu velkou hru na „vím, co dělám“. Ráno vstáváme, mažeme máslo na chleba, vedeme děti do školky, běháme s termíny a o víkendu odpočíváme – systematicky, jak se na správného dospělého patří. Ale uvnitř se často cítíme jako šestnáctiletí v těle čtyřicátníka, kteří čekají, až někdo konečně přijde a řekne: „Hele, tady je ten návod na život, který jste nedostali v balení s občankou.“
Ne, nepřijde. A možná ani žádný návod není. Jen hromada nevyžádaných doporučení, od TED talků po kamarádku z jógy.
Syndrom „dětského dospělého“
Možná si to nechceme přiznat, ale dost dospělých se necítí být dospělými. Cítí se jako podvodníci. „Impostor syndrom“ není jen pracovní termín. Je to způsob života. Sedíte v práci, tváříte se odborně, píšete e-maily s „v příloze zasílám“ a přitom si nejste jisti, jestli se vám náhodou nerozpadá osobnost i vztah zároveň.
Psychologové by to možná nazvali latentní krizí identity. Já bych to nazval: „Sakra, jak se tohle žije?“
Nechci „stabilitu“, chci smysl
Moderní dospělost se často redukuje na schopnost splácet, vydržet a tvářit se kompetentně. Ale co když to nestačí? Co když vevnitř toužíme po smyslu, ale navenek hrajeme na jistotu?
Nechtěně se z nás stali roboti na výkon, kteří si občas dovolí být lidmi jen ve sprše nebo v noci, když nemůžou spát.
Ano, víme, že nejsme děti. Víme, že život není jednoduchý. Ale co když ten vnitřní chaos není chyba? Co když je to důkaz, že jsme ještě neumřeli uvnitř?
Tvářit se, nebo žít?
Zajímavé je, že čím víc lidí znám, tím víc vidím, že „to předstírání“ máme společné. Úsměvy, pózy, moudré řeči – a přitom by stačilo říct: „Já taky nevím. Taky hledám.“
Možná je čas, abychom si jako dospělí přestali hrát na to, že jsme dokonalí dospělí. Možná je dospělost právě tohle: uznat, že nejsme hotoví, ale jsme na cestě. Bez návodu. Bez jistot. A přesto s určitou mírou odvahy dál vstávat ráno a zkoušet to znovu.
Závěr? Není. Ale klidně si dejte pivo
Tenhle článek vám neposkytne návod. Neřekne, co máte dělat. Ale možná vám udělá trochu klidu v tom, že to nevíte.
A kdyby se vás příště někdo zeptal, co vlastně od života chcete, můžete s klidem odpovědět: „Nevím. Ale dneska jsem se hezky prošel. A večer si otevřu pivo. Takže možná právě tohle.“
Možná to totiž není o tom, stát se dospělým. Možná je to jen o tom, nezbláznit se úplně.