Díky bohu za potvory!

Ženy, co neřeší nemožné svetry, neorganizují příborníky a nechají mužům vlastní nářaďovnu, jsou vzácnost. A co opravdu chceme? Harmonii bez změn „k obrazu svému“!

Vím, že to zní divně, ale myslím to vážně = díky bohu za potvory – je s nima alespoň legrace aneb jak říká přísloví = hodné holky skončí v nebi, se zlobivou se budeš cítit jako bys už v nebi byl…
Myslím to takto = z mého pozorování (pro šťourali = ano, je to zkreslené, na malém nevypovídajícím vzorku a blablabla – uvědomujete si, že to není o obecných pravidlech a zákonitostech, ale o mém pozorování a mých zkušenostech? Takže když napíšu všechny ženský, myslím tím rozhodující většina žen, které jsem JÁ potkal-poznal a už se k tomu fakt nechci vracet a vysvětlovat to furt dokola! Pár věcí se zobecnit dá, ale to už je na Tobě…), tedy z mého pozorování je zhruba 30% hodných holek a 70% jsou potvory. S potvorama je alespoň legrace a vzrušení. Z hodných holek se hrozně rychle (mnohdy v řádu dnů!!!) stávají přehnaně pečující matky = „umyl sis ručičky, máš kulíška-ukaž…nechceš papat, co budeš bumbat?“ To je fakt něco strašnýho! Chtějí o Tebe pečovat tak dlouho, až si z Tebe udělají zahrádku na hřbitově a pěstujou na Tobě kytičky doslova! Mimochodem – prvním poznávacím znakem, pokud si nejseš jistej je, že pořád něco řeší…a taky chtějí pořád něco měnit…
Hlavní problém vidím v tom, že muž, když si vybere ženu, vidí ji jako hotové umělecké dílo. Žena když si vybere může, bere ho pouze jako potenciál = tohle ho naučím, tohle ho odnaučím, tohle nosit nebude (ženy rády používají termín „nemožnej“ – všiml sis? nemožnej svetr, bunda, kalhoty, boty = chlap je zjevně asi tak nějak celej nemožnej 😀 hlavně, že ony jsou možný – mno…spíš „možná“), bude nosit tohle, tohle bude dělat, tohle dělat nebude a pak už jenom nový nábytek, vymalovat, z obýváku uděláme kuchyň, z kuchyně záchod! Anebo zdánlivě pozitivní zasahování do života = mám prý na víc, na lepší práci, vyšší ocenění, plat, mzdu, tantiemy apod. Jenže přesně tohle mi nechceme!!!!Nechceme životního kouče! Nechceme, aby nám furt někdo radil, hodnotil, měnil – nemožná barva radiátorů, tohle chce „sádroš“ atd.apod.
Ale hlavně = kdo že nám to furt radí?! Co že dokázala v životě ona, že se staví do role hodnotící komise, kolaudačního oddělení, schvalovací skupiny a mnohdy do žalobce i soudce zároveň?!?! Vážně stojej chlapi tak za kulový? A co třeba šéfkuchaři, módní návrháři, vědci, vedoucí pracovníci, myslitelé, filozofové, ale i stavitelé silnic a dělníci všeho druhu v nejlepším slova smyslu? Do politiky se necpete i když vám nikdo reálně nebrání, okay – respektuju a vlastně i chápu, ale kde že vynikáte? V kibicování chlapů, to ano…jak jsme to dopracovali, jak jsme to mohli dopustit, jak se to vlastně mohlo stát, když slabší pohlaví peskuje a často až šikanuje to silnější, schopnější atd.?!? Viz Cimrmani – pojedete někam doktore Holube? – už se nacoural dost, doma bude! – asi ne… Proč za každým výzkumníkem stojí semetrika, která na něj řve = furt seš v laborce!!! O rodinu se vůbec nestaráš – co na tom, že zachraňuješ děti z rakoviny – my nemáme doma rohlíky a zkyslo kvůli tobě mlíko!!!
Slyšel jsem myšlenku kterou si dovolím trochu rozvést = když muži lichotí ženám, je jim to příjemné, ale podprahově vnímají, že jsou na piedestalu, tedy nad tím mužem a tak nějak nevnímají důvod, proč s ním být. Neříkám být nezdvořilý, ale je opravdu nutné zdravé sebevědomí, protože upřímně = to naopak žena by měla vzhlížet k němu….
Perličky k této pasáži na závěr. Víš, proč ženy vědí, kde co je? Protože to tam samy daly! Jako poměrně mladík, sice již ženatý, ale přesto ještě mladík, jsem vzal větší část rodiny na chalupu. Víš, čím tchyně začala svoje působení na mém výsostném a rodovém místě zároveň? Komplet přerovnala „kumbál“- tedy nářaďovnu, kde jsem měl svůj pořádek – tedy ano, pořádek, ale svůj. Nevím jak Ty, ale já nikoho do nářaďovny neberu, je to moje místo! Pak následoval příborník, kde změnila i přihrádky na příbory – to by mimochodem taky bylo téma na celou kapitolu = jak ukládáte příbory u Vás? Lžíce, pak vidličky a nakonec nože nebo jinak? Zkrátka, tímhle zasáhla zase do soukromého místa mé matce atd. A vrchol? Je v chaloupce poměrně vlhko a tak dáváme ručníky viset na šňůru ven, je tam taková malá ulička, která je taky naše, vlastně moje, heč! Jo, mám cosi jako svoji uličku 😀 No a protože jsem se šel umýt, vzal jsem si ručník dovnitř a namočil si xicht. Když jsem se chtěl utřít, ručník už tam nebyl – ano, tchyně ho odnesla opět ven – prý = aby se to tam neválelo!!!
Konečně mi došlo, jak přesně formulovat co bych chtěl – je to opravdu umění říci si a pochopit, co opravdu člověk chce… Už delší dobu říkám, že nechci kompromisy – okamžitá reakce žen = kompromisy jsou ve vztahu důležité! 😀 Ano jsou, ale myslím to jinak – nechci takové ty vynucené kompromisy – jako teď já, příště ty apod. přirozené, nevynucené kompromisy jsou samozřejmou nutností vztahu – nejsem přeci debil, nechci potkat sám sebe, nechci ani robota, ani totální subinku! Říkal jsem také, že mi jde o soulad, harmonii, souznění – už vím, jak to více definovat = toužím po tom potkat někoho, kdo mě nebude chtít měnit k (mnohdy nesmyslnému) obrazu svému nebo své představě co je správné a jak by vztah měl fungovat. Hledám někoho, resp. rád bych si přitáhl někoho (ideálně teda ženu a alespoň homo sapiens, když už ne sapiens sapiens) s kým dojde k přirozené kompatibilitě, spojení „systémů“. Tedy ne někoho, kdo je sice ze mne nejprve nadšený, ale během pár dnů – hned co rekognoskuje terén, začne moje prostředí, můj systém, moji osobnost (to je blbost, že?) měnit = od nábytku, dekorací, přes oblečení až po zvyky, názory atd. Proto to v podstatě vzdávám – resp. nechávám tomu volný průběh, což je v reálu rozhodně zatím totéž 😀