Co s tím aneb jaká existují řešení?

Každý z nás má jiný způsob, jak zvládat negativní emoce. V tomto článku přiblížím svou cestu přes Akceptační terapii, která může být pro nás Slovany přirozenější než klasické pozitivní myšlení.

Nečekejte, moc prosím, že Vám budu dávat nějaký konkrétní návod. Kromě toho jsme každý originál a tak funguje každému něco jiného. Zkrátka = dejte na své pocity a už se v životě nezklamete.
Ale abych uspokojil ty z Vás, kteří touží přeci jen po konkrétnějších radách, tak trochu popíšu, co funguje mně.
Dlouhou dobu mi přišla jako nejúžasnější Silvova metoda kontroly mysli, ale pak jsem (přes Dona Miguela Ruize, Jardu Duška, Rhondu Byrne a Eckharta Tolleho mimo jiné tedy) objevil Akceptační terapii. Není mojí ambicí tady teď převyprávět něco, co je perfektně zpracováno v knihách… Budu dále pokračovat v „mém“ duchu, tedy v postřezích a tak se pokusím popsat jeden z mnoha aspektů, které si na této metodě vážím – a opět pro šťouraly = ani toto jsem ještě nikde neslyšel ani nečetl, tedy lze s trochou nadsázky konstatovat, že tato pasáž je tak nějak „nová“ a v pravém smyslu „moje“.
Je mnoho metod a jsou účinné, každá tedy trochu jinak. Co já oceňuji nejvíc, že metoda ACT je v mých očích „cesta pro Slovany“. Vysvětlím. Náš národ vnímám jako veliké pesimisty a negativisty – na vše existují samozřejmě výjimky…já teď mluvím o celkovém vnímání a házím nás všechny do jednoho pytle, máte pravdu 🙂 Rozhodně mám ale potvrzeno mnoha příklady, že pro nás je velice obtížné naučit se myslet pozitivně, mluvit pozitivně, vidět pěkné věci – jsme zkrátka až příliš zaměřeni na to „špatné“, negativní. A jak už jsem zmínil, když se nutíme, tlačíme do pozitivního, máme u toho většinou negativní pocity a proto se nám (opět tedy většinou) výsledky nedostavují – i když vlastně ano, ty negativní = přesně podle našich pocitů, podle kterých funguje onen zákon přitažlivosti, tedy ne podle slov... 😉
Opět jedno takové přirovnání, které snad potvrdí, že je to tak, jak říkám. Víte, nechci se pouštět do rozboru jazykových rozdílů oproti angličtině, ale je pravdou, že je přeci jen stavbou gramatiky „pozitivnější“, než náš jazyk – viz třeba nemožnost použití dvou záporů ve větě apod. Je to jen drobnost, která podtrhuje odlišnost našich světů. Vidím tyto dva národy jako téměř dva protiklady – z jazyka totiž přecházíme přímo do mentality. Živě si proto dokážu představit malého Američánka, říkejme mu třeba John. Chodí do kroužku amerického fotbalu a má před sebou první zápas. Rodina je na něj nehraně i když přehnaně pyšná. John nastoupí na hřiště a pokazí, na co sáhne – jak jinak, že? 🙂 Přesto na něj otec volá něco ve smyslu: „To nevadí, Johny! Jde ti to ohromně. Jsem na tebe pyšný!“ A teď si představte českého Honzíka, který chodí na fotbal u nás. Stejná situace, ale co na něj volá otec? „No to snad není možný. To je střevo! To snad ani není můj syn! Snaž se, ty dřeváku!“ Chápete? Proto nám být pozitivními zkrátka moc nejde. A akceptační metoda jde na to přesně obráceně. Není potřeba se nutit do převálcování negativ pozitivismem. Je potřeba (nejlépe přesně) najít, co jsou ty negace/bloky/ programy zač. Odstranit/vypnout/vymazat je a pak zbude přirozeně pouze to pozitivní = jak geniální, že?!
A ano, máte pravdu – je to vlastně cesta k témuž, jen druhou stranou. Jenže v mých očích dokonale funkční cesta. Ono totiž opravdu platí ono okřídlené, že být pozitivní se vždy vyplácí – kromě tedy testu na HIV, jinak ale vždycky! 😉
Blbé přirovnání k terapii:
Člověk mi říká: „To je strašný, já nemám čepici.“ Poslouchám ho a pak povídám: „Já mám čepice dvě, já ti jednu dám.“ „Ale to ne, to je mi blbý“, odpovídá. „Okay, v pořádku, nemusíš si ji brát“, reaguji. A druhý den s ním mluvím a on: „Je to hrůza, pořád nemám žádnou čepici!“
Mám možnost mu jí vnutit nebo přímo „agresivně“ přinést a bez ptaní dát – předpokládám, že by se mu nelíbila, protože takovou on nechtěl a měl by ještě problém, jestli ji má nosit, aby mě neurazil anebo zda není blbé ji vyhodit, když ji nechce…Nedá se nic dělat – je to jeho rozhodnutí, já čepici mám, on ne – uvidíme, jak se situace vyvine…
A krásné odposlechnuté motto na závěr = chodíme na terapie, protože naše rodiče nechodili a my zase nechceme, aby musely chodit naše děti. 😉