Člověk se někdy neunaví prací. Unaví se tím, že pořád přepíná role.

Ne každá únava vzniká z množství práce. Někdy jsme vyčerpaní hlavně proto, že celý den přepínáme mezi rolemi a nezbude nám ani chvíle, kdy můžeme být prostě sami sebou.

Když se večer někoho zeptáte, proč je unavený, většinou odpoví stejně. „Měl jsem toho dneska hodně.“ Je to logické vysvětlení. Jenže čím déle pozoruji lidi kolem sebe, tím víc si myslím, že únava někdy nevzniká z množství práce. Vzniká z množství rolí.
Jeden člověk. Pět různých verzí.
Představte si úplně obyčejný den. Ráno jste vedoucí. O hodinu později kolega. Za chvíli zákazník. Odpoledne rodič. Večer partner. Pak kamarád. A než jdete spát, ještě řešíte starosti vlastních rodičů. Pořád jste to vy. A přesto se od vás v každé situaci očekává trochu jiný člověk. Jiný tón hlasu. Jiná trpělivost. Jiné emoce. Jiná pravidla.
Neustálé přelaďování
Myslím, že naše psychika připomíná rádio. Jedna stanice. Druhá. Třetí. Čtvrtá. Každé přeladění je maličkost. Jenže když jich během dne uděláte desítky, začnou stát energii. Ne proto, že by byly těžké. Ale proto, že nikdy netrvají dost dlouho na to, aby si člověk opravdu odpočinul.
Každý od nás chce něco jiného
V práci se očekává rozhodnost. Doma citlivost. S kamarády humor. S rodiči trpělivost. S dětmi klid. S úředníkem asertivita. Se zákazníkem profesionalita. S partnerem blízkost. A člověk mezi tím vším nenápadně přeskakuje. Aniž si uvědomí, kolik energie ho to stojí.
Kdo jsem, když nikdo nic nechce?
Napadá mě občas zvláštní otázka. Kolik lidí dnes vlastně zažije chvíli, kdy nemusí být vůbec nikým? Nemusí nic reprezentovat. Nemusí nic vysvětlovat. Nemusí být silní. Nemusí být zábavní. Nemusí být oporou. Nemusí být výkonní. Jen prostě jsou. Mám pocit, že právě takových chvil je překvapivě málo.
Únava bez práce
Možná jste to někdy zažili. Celý den jste vlastně fyzicky nic těžkého nedělali. Nepřenášeli jste pytle cementu. Neběželi maraton. A přesto večer cítíte zvláštní vyčerpání. Ne tělesné. Psychické. Jako by vám někdo celý den půjčoval různé masky. A vy je museli jednu po druhé nasazovat a zase odkládat.
Přizpůsobení má svou cenu
Schopnost přizpůsobit se je skvělá vlastnost. Bez ní by společnost fungovala jen těžko. Problém nastává ve chvíli, kdy se přizpůsobujeme tak dlouho, že si přestaneme uvědomovat, jaké to je být prostě sami sebou. Ne tou verzí pro šéfa. Ne tou verzí pro děti. Ne tou verzí pro partnera. Ale tou, která nemusí nic hrát.
Malé útočiště
Možná právě proto mají lidé své koníčky. Procházky. Rybaření. Běhání. Dílnu. Čtení. Zahradu. Nejen proto, že je to baví. Možná také proto, že tam na chvíli nemusí přepínat. Nemusí nic dokazovat. Nemusí plnit žádnou roli. Mohou být sami se sebou. A to bývá překvapivě vzácné.
Na závěr
Nemyslím si, že bychom se měli vzdát všech svých rolí. Jsou přirozenou součástí života. Jen bychom si možná měli občas položit jednoduchou otázku. Kolik času během dne strávím jako člověk – a kolik jako role? Protože některé druhy únavy nevznikají z příliš mnoho práce. Vznikají z toho, že jsme celý den byli pro každého někým jiným. A večer už nám nezbývá energie být chvíli sami sebou. Možná právě proto někdy nepotřebujeme delší dovolenou. Možná potřebujeme jen místo, kde na nás nikdo nic nehraje. A kde ani my nemusíme hrát nikoho jiného než sebe.