Čím víc chceme být v pohodě, tím víc nejsme

Čím víc se snažíme být v pohodě, tím víc nejsme. Z klidu se stal výkon, z přijetí povinnost. Skutečná pohoda ale vzniká až tehdy, když si dovolíme nebýt v pohodě vůbec.

O paradoxu moderního klidu – jak se snaha o „zen“ stala novým zdrojem stresu.
Kdysi jsme chtěli být šťastní. Pak spokojení. A dnes? Hlavně v pohodě. Tahle novodobá mantra zní na první pohled nevinně – kdo by přece nechtěl žít klidně, bez stresu, v harmonii a míru. Jenže problém je v tom, že čím víc se o to snažíme, tím dál od pohody jsme.
Zůstat v pohodě se totiž stalo novou formou výkonu. Místo běhu za úspěchem teď běžíme za klidem – jen v jiném obalu. Měříme si tep meditace, porovnáváme duchovní pokrok, sledujeme, kdo už „umí pustit“ a kdo je ještě „v odporu“. A když se náhodou necítíme dobře, přichází nová vina: „Jakto, že nejsem v pohodě, když bych už dávno měl být?“
Tlak na pohodu je stejný tlak jako každý jiný. Jen se tváří duchovněji. Chceme klid, ale neuneseme neklid. Chceme přijetí, ale odmítáme všechno, co není „pozitivní“. A tak místo opravdového klidu pěstujeme jeho karikaturu – přeleštěnou masku vyrovnanosti, pod kterou to vře stejně jako dřív.
Skutečný klid ale nevzniká z úsilí být klidný. Rodí se z dovolení nebýt. Z přijetí, že někdy nejsme zenoví, ale podráždění, unavení, smutní, zmatení. Že občas bouříme, že máme chaos, že nám to prostě nejde. Protože v tu chvíli přestáváme bojovat se sebou – a právě tehdy se paradoxně dostaví to, po čem jsme celou dobu toužili.
Klid totiž není cíl. Je to vedlejší účinek pravdivosti. A pravda, ta někdy vůbec v pohodě není.