Chodící soudce aneb NESOUHLASÍM!

Proč se bojíme říct „ne“? Strach z nesouhlasu pramení z výchovy, společnosti i strachu ze ztráty přátel. Opravdu ale chceme potlačovat své názory kvůli jiným? Zkusme hledat respekt v různosti!

Souhlas vs. nesouhlas je celkem zajímavý fenomén, nepřijde Vám? Proč se třeba zejména u vyjádření nesouhlasu cítíme špatně? Proč vyjadřujeme občas souhlas s něčím, s čím vnitřně vlastně v pohodě nejsme?
Zjednodušeně (tedy trochu i nepřesně) řečeno, může za to výchova matek a učitelek. Jak to myslím? Tak, že po dětském vyjádření nesouhlasu následuje zloba (otcové s tím namnoze mají svoji vlastní zkušenost ze svého dětství, potažmo ze soužití s manželkou – proto je tedy nezmiňuji, ale…znáte to!). No a protože v hloubi duše chceme klid (tedy toužíme po životu v souladu), vyhýbáme se následně nesouladu. Tedy jinak řečeno se bojíme vyjádřit nesouhlas.
Pro alespoň bazální snahu o objektivitu musím jedním dechem dodat, že na druhou stranu třeba věčný nesouhlas je přehnané sebeprosazování a projevem silně zbytnělého ega!
Ideální přístup (alespoň já) vidím takto = respektuji tvůj názor, já mám jiný, je se mnou v souladu a přijde mi logičtější, tak si ho ponechám. Jedná-li se o pracovní či podobnou hierarchii, pak se zcela logicky podřídím vyššímu, ale podřízení se z vlastního rozhodnutí není to samé jako ze strachu! Přesto to neznamená, že nejsme dál přátelé. Nemusíme mít všichni stejný názor. Neexistuje nic co by si na světě mysleli všichni! Ani to že Země je kulatá! V různosti je krása – v respektu k různosti!
Dalším a poměrně častým důvodem k vyhýbání se názorovému střetu je strach, že pak přijdu o kamarádství. Opravdu stojíš o přátelství založeném na potlačování nebo deformaci vlastního názoru? Opravdu je to kamarád, když ho štve že máš jiný názor?!
Pořád nás někdo soudí, alespoň máme ten dojem = máme tedy onoho soudce už vypáleného v naší mysli! Jen si to představte doslova = bytost v taláru (možná i s parukou, jak známe z televize) chodí po městě a každému vmete do obličeje, co negativního si o něm myslí – ty seš hnusnej, tlustej, blbej apod. A naše (vlastně nepochopitelná) reakce je něco ve smyslu – měl bych trochu zhubnout, ano má pravdu apod. Cože?! Jestli chceš ty, tak zhubni, ale kvůli jednomu debilovi?!? A co se asi jemu honí v hlavě? Chce vám pomoci? Ne, sám je zakomplexovaný hovado, který kolem sebe šíří jenom zlo a my jsme v rukách takových frustrátů!!! Kdo se ho ptal na jeho názor? Co já mám společného s jeho negativním názorem?! Jak se mě to jako týká? Vždyť to je jen a pouze JEHO problém!!!
Mám takovou představu a občas to skoro doslova vidím = jako bych se chapadlem navázal na člověka, někdy i na celou skupinu. Popravdě není často příjemné, co vidím, cítím. Ono chapadlo je vlastně strach z rodičů, resp. strach z konfliktu… Já ale nemusím poslouchat, už opravdu ne! Řešením je v klidu si vše poslechnout (ale ve skutečnosti ani to nejsem povinen udělat) a zvážit následky jejich doporučení a posoudit, co ve mně vyvolávají za pocity…Většina pokynů je stejně protichůdných a svědčí pouze o zablokovanosti těch, kdo je nevyžádaně poskytují! Mnohdy to bývá pouze kompenzace jejich strachu nebo nenaplněných ambicí…
Napadlo vás, kolegové rodiče, že děti nás neposlouchají ne proto, že jsou vzpurné, ale že tak nějak podvědomě cítí, že je svými radami vedeme ke stejnému životu, co žijeme my a že třeba oni chtějí žít zkrátka jinak, po svém?! 😉
A na závěr cosi jako potvrzení z mé terapeutické praxe. Věřte či nevěřte, já spoustu věcí „vidím“. Možná je to silná intuice a psychologický vhled…to je nakonec tak nějak jedno, ne? Ale zároveň jsem citlivý a tak nechci, aby se lidé cítili blbě, že to „vidím“ a je mi za ně často tak nějak trapně + jsem pokorný a tak neustále zdravě pochybuju o svých závěrech… Držím si tedy kritický odstup a málokdy opravdu říkám, co vidím – není k tomu často pádný důvod. Když jim to ale řeknu, oni pochopitelně útočí a na první dobrou tvrdí, že to tak není (no a já začnu minimálně vnitřně pochybovat a couvnu, netrvám na svém „vidění“). Při terapii ale necouvnu – nepřišli ke mně přeci proto, abych jim neříkal, co potřebují slyšet, no ne? A minimálně pro mne je vždy zajímavé to, že to nakonec (neradi) potvrdí, že to tak je… Jojo… 😉