„Bezpečný prostor“ aneb co když se už neumíme hádat?

Umíme se ještě hádat, nebo se každá debata mění v trauma? Bezpečné prostory chrání city, ale dusí svobodu slova i selský rozum. Co když je nesouhlas v pořádku?

Kdysi dávno, v době, kdy se ještě mohlo nesouhlasit, jsme se učili diskutovat. Hádat se. Polemizovat. Někdy i v hospodě – což byl sice intelektuálně ošemetný terén, ale zato výborně trénoval schopnost postavit se za svůj názor, i když měl díry jako ementál. Nebyli jsme přecitlivělí. Jen občas opilí.
Dnes je to jiné. Vstupujeme do doby, kdy se i debata o tom, zda je pondělí horší než středa, může stát „toxickou“. Hádka je údajně forma agrese. Kritika = útok. Nesouhlas = trauma. A ve veřejném prostoru se rozmáhá fenomén „safe space“ – bezpečný prostor, kde se nikdo nesmí cítit zraněný, nepřijatý nebo nepochopený. To zní hezky. Téměř terapeuticky. Až na to, že se tím pomalu vytrácí… svoboda slova. A taky obyčejný selský rozum.
Mnozí z nás už nejsou zvyklí na myšlenkový nesouhlas. Neumíme s někým nesouhlasit, aniž bychom si to brali osobně. A co je horší – neumíme to ani snést, když někdo nesouhlasí s námi. Z debaty se tak stává křehká zóna, kde nejde o argumenty, ale o to, aby se nikdo necítil dotčeně. A kde každý, kdo si dovolí říct něco trochu ostřejšího, je okamžitě zaškatulkován jako agresor, toxik, narcista nebo rovnou zlý bílý muž.
Upřímně? Nejsem si jistý, jestli je zdravé žít ve světě, kde už se nesmíme hádat.
Hádka, pokud má hlavu a patu (a nepoužívá popelník jako důkazový materiál), je totiž pro vývoj myšlení naprosto zásadní. Učí nás empatii, sebereflexi i schopnosti přesvědčit. V hádce se totiž člověk nejlíp pozná. Ukáže se, jestli za jeho názorem něco je, nebo je to jen mentální instantní polévka, ohřátá z TikToku. A taky to krásně odhalí, jestli náhodou nemá problém s egem. A že my s egem teda problém často máme – jen si na něj lepíme etiketu „zranitelnost“.
Ano, chápu. Někteří lidé jsou přecitlivělí. Mají své důvody. Minulosti plné výsměchu, úzkostí, nepochopení. Jenže uzavřít svět do polstrovaného prostoru, kde se nesmí říct nahlas, že s někým nesouhlasíme? To není bezpečný prostor. To je výchovný koncentrák pro názory.
Možná bychom se místo vytváření safe zones měli naučit vytvářet vnitřní odolnost.
Takže ano – naučme se být ohleduplní. Ale přestaňme se bát hádat. Vyměňujme si názory. Klidně i ostře. Hlavně ale nehledejme v každé debatě trauma, zranění a „toxické vzorce chování“. Někdy je to prostě jen... nesouhlas. A víte co? To je úplně v pořádku.