Ukrajina – 37. vážné varování

Kolik nepřekročitelných červených linií už bylo překročeno? Zatím je to spíš chvástání a vyhlašování doktrín než co jiného. Problém je v tom, že ani jedna strana války na Ukrajině nemůže vědět, která linie je fakticky ta poslední. Většina říká, že opravdu zásadním krokem by bylo případné použití jaderných zbraní, ale nebyl už útok sám dost zásadním krokem? A nebyla by to sebevražda? Bohužel ve chvástání Západ na Putina nemá a vždycky se podělá do stříbrných kalhot. Má totiž daleko víc, co ztratit! Kromě toho politici na Západě se bojí, že nebudou znovu zvoleni, což se carovi stát nemůže, naopak, jak se zdá, on kromě vlastního života, nemá co ztratit.

Analytici a nejmenovaní poradci anonymních politiků se kloní k názoru, že nakonec bude muset Ukrajina za příměří část svého území obětovat. To je pro jakéhokoli ukrajinského prezidenta podpis na vlastní rezignaci. A pro celý svět by to byl signál, že dobyvačné války se i v 21. století vyplatí. Čili prohra civilizace a signál pro další totality, že mohou klidně zaútočit na Tchaj-wan či Jižní Koreu!

Trochu by se to dalo nově vzniklé „Západní Ukrajině“ osladit tím, že by Putin byl nucen souhlasit s jejím vstupem do NATO a EU, a Západ by jí nabídl tučný Marshallův plán. Ale to se nestane.

Spíš se zametou emoce tím, že se sporné území na delší dobu stane nějakou demarkační zónou pod dohledem směšných přileb. A za mnoho let (už s jiným šachovým figurkami) se ta partie dohraje. Anebo nedohraje viz Korea.

Zvolený americký prezident může přijít s něčím úplně novým, co nás nenapadá, ale v každém případě by bylo dobré hrát na jeho ego a podstrkovat mu myšlenku: „Přeci neprohraješ s takovým trpaslíkem!“

Jedno je ale jisté, nemůžeme se v Evropě každé čtyři roky třást strachy, jak dopadnu volby v Pensylvánii a Michiganu. Měli bychom být schopni se o naše záležitosti postarat sami. A to i proto, že jak OSN, tak mezinárodní trestní soud ICC ztratily jakýkoli respekt.