Třicet pět let po Listopadu

Porevoluční nadšení postupně nahradilo zklamání. Byla to naivní idealistická očekávání, že teď, když je bolševik poražen, nastoupí nějaká férová a slušná éra, že budeme příkladnými demokraty a budeme ctít vysoké morální hodnoty.

Atmosféra prvních porevolučních let nebyla pro vracející se emigranty zrovna příznivá. Mělo to určité racionální jádro, ale také šlo o řadu předsudků. Nevraceli se pouze poctiví vlastenci, ale i zlatokopové, kteří neváhali využít nezkušenosti našich lidí. Často jsme slýchali názor: „zatímco my jsme trpěli, vy jste se váleli na Západě“. No možná se někteří váleli, ale znám spíše příběhy lidí, kteří měli v prvních letech opravdu hluboko do kapsy. Museli v mnoha případech znovu studovat, a přitom si vydělávat na živobytí. Dalším důvodem byl fakt, že zkušenosti jsou nepřenosné. Chovali jsme se vůči vracejícím se, jako k rodičům, kteří nám v dobré víře chtějí ušetřit bloudění ve slepých uličkách, ale „my to přece víme líp“. Možná ano, ale většinou ne. Převládaly pokusy o jakousi „třetí cestu“, místo abychom opsali například dobře fungující zahraniční zákony, regulace a předpisy, chtěli jsme to udělat po svém. Nutno říci, že všechno jmenované platilo v plné míře i pro samotné vedení státu. Způsobovalo to zklamání a frustraci a v mnoha případech návraty do zahraničí. Nedokázali jsme ve své malosti využít jejich zkušeností, znalostí volného trhu a podnikavosti. Na druhé straně tam byla také občas určitá arogance a místo pomoci poučování a výsměch.

V části společnosti porevoluční nadšení postupně nahradilo zklamání. Byla to především naivní idealistická očekávání, že teď, když je bolševik poražen, nastoupí nějaká férová a slušná éra, že budeme příkladnými demokraty a budeme ctít vysoké morální hodnoty. Brzy se ukázalo, že český národ byl minimálně posledních padesát let zvyklý lhát, podvádět, udávat a krást, přičemž to považoval za morálně správné, někteří dokonce za odboj proti oběma totalitám. Tyto zvyky díky dlouhodobému vymývání mozků ze strany komunistů měla a má většina z nás hluboko pod kůží. Ukázalo se to mnohokrát. Například, když šlo o náš vztah vůči církvím nebo ke šlechtě.

Staronové elity se velice brzo opět zakopaly v pozicích a udělaly všechno pro to, aby je nikdo neohrožoval. Ideály padly, přednost dostalo znovuzvolení. Všudypřítomná korupce ovládla celé národní hospodářství, na velmi pochybných základech vznikly obrovské majetky a vrstva nových oligarchů. Ti ovládli nejen ekonomiku, ale expandovali i do médií a když jim politici nešli dostatečně na ruku, vydali se touto cestou sami. Vznikla pro demokratický vývoj velmi nebezpečná situace, která může vést až k ohrožení demokracie. Hrozí kroky, jež by mohly postupně a nenápadně (podobně jako v okolních postkomunistických státech) demontovat základní prvky demokracie. V demokratickém táboře zoufale chybí osobnosti a je tragicky podceňován politický marketing, což vůbec není totéž, co populismus. Je třeba pracovat s voliči nepřetržitě, při volbě prostředků vycházet z Gaussovy křivky a nepodceňovat vliv moderních médií. Nesnižovat se přitom ale k nápadům z politického suterénu!