Ruské myšlení a evropské hodnoty

Jestliže ani my nechápeme ruské myšlení, jak by jej mohli chápat lidé, kteří vyrostli na východ od Aše v demokracii a blahobytu? Rozdíl od evropského myšlení je tak zásadní, že si troufám tvrdit, že z hlediska těchto hodnot Rusko nikdy do Evropy nepatřilo, a to ani ta část před Uralem, o které to s oblibou komunisté tvrdili.

Kamarád Pavel mi nedávno položil otázku, co jsou ty tak často vzývané „evropské hodnoty“.Domnívám se, že za ně můžeme vděčit Osvícení, které proběhlo na přelomu 17. a 18 století. Tohle filozofické a intelektuální hnutí zásadně změnilo evropské myšlení. Odmítlo religiozitu a slepé poddanství, zavedlo racionalismus, logiku a humanismus. Francouzská revoluce přinesla ideál rovnosti a feudálové končili na lavici vynálezu pana Dr. Jeana-Ignáce Guillotina. Ono se to potom ještě trochu zamotalo, monarchové zůstali u moci ještě skoro 130 let, ale už to byly monarchie konstituční a vznikaly první deklarace lidských práv.

Pokud je mi známo, tohle v Rusku nikdy neproběhlo. Pojmy jako humanita, demokracie, konsensus a kompromis jsou pro Rusy (kromě hrstky intelektuálů) sprostými slovy. Evropané jednají a hledají styčné body, na kterých budují budoucí dohodu, výhodnou pro obě strany (módně nazývanou win-win situací). Ať už je to obchod či politika, oba strany jsou spokojeny a podpis smlouvy spolu oslaví. 

Zatímco země, kde tento proces neproběhl (například Rusko, asijské velmoci) postupují pouze na základě síly. Vyhrává jen jeden, ten silnější a ten pak nemá slitování s poraženým. V Turecko bývalo ve středověku zvykem, že nový Sultán nechal zavraždit všechny své sourozence, aby ho nemohli ohrozit. Kompromis se v této kultuře pokládá za slabost, zrovna tak jako ohleduplnost a lidskost.

V Evropě dnes už skoro každý občan zná svá práva a až na výjimky se jedná o právní státy s více či méně dobře fungující justicí. Někdy to trvá dlouho, ale domoci se svého práva je možné.

V Rusku jsou lidé zvyklí stejně jako v době cara, Stalina i Brežněva poslouchat vrchnost, věřit tomu, co říká, neprotivit se jí, a to dokonce ani v případě, že je třeba poslat vlastního syna do války. Kritické myšlení je zakázáno, život nemá žádnou cenu, lidská práva jsou cárem papíru. Chovají se jako cyklisté: Nahoru se hrbí a dolů šlapou.

Pro Rusy platí stará moudrost, že otroci nesní o tom, že budou svobodní, ale touží stát se otrokáři. Svobodu totiž neznají, takže po ní ani nemohou toužit. Možná by nevěděli co s ní.

Víme to my 33 let po sametové revoluci?