Hrozí-li nebezpečí, kyne-li zisk

S pobavením sleduji reakce politiků, analytiků a komentátorů na „ingauneraci“ amerického prezidenta. Je to na přímce od panického ataku na jedné straně až po frenetický potlesk na straně druhé. A to jsou jen ti statečnější, kteří riskují už tím, že veřejně vyjadřují svůj názor. Ti ostatní stojí s vysoko zdviženým a nasliněným prstem a pátrají odkud vítr vane. Miloš Kopecký to pěkně definoval v roce 1987 slovy: „Lidé jsou jako chameleoni, převlékají kabáty, kdykoli hrozí nebezpečí, nebo když kyne zisk.“ Ale „to be fair“ musím přiznat, že i můj názor na Trumpa se v minulých měsících postupně dost proměnil, a to mi opravdu nehrozí ani nebezpečí, ani nekyne zisk. Nebo přesněji řečeno, nezměnil jsem názor na něj, ale preferenci, koho bych raději uvítal v Bílém domě. Jednak díky tomu, kdo proti němu stál, a hlavně jakou ideologii K. Harris představovala. Pro mě jsou přiboudliny progresivistů kostičkami Lega, ze kterých by George Orwell nebo Aldous Huxley snadno sestavili dystopický román nebo scénář k temnému filmu. Považuji je za předstupeň totality, ve které bych nechtěl získat Oscara ani za vedlejší roli. A na druhé straně stojí v podstatě odpudivý člověk, který trpí řadou psychických problémů. To, co hlásá, je směska nesmyslů, lží a protiprávních výroků, ale také vět, na které jsme dlouho čekali. Americké rčení říká, že „smíšené pocity“ máte, když se vaše stará tchýně zřítí do propasti ve vašem novém kabrioletu. Tak já ty smíšené pocit v případě Trumpa mám!

Konečně někdo řekl, že lidská pohlaví jsou jen dvě, ale zároveň je schopen vyhrožovat vojensky cizím státům, když mu nepředají (neprodají) část svého území. Najděte mezi ním a Putinem deset rozdílů! Nejsem zelený, nejsem pro Green Deal, jsem pro rozumná opatření, aby planeta netrpěla víc, než je nutné, ale ne za cenu likvidace průmyslu. Na druhé straně bezhlavá a nešetrná těžba na Aljašce vyvolává mnohé otazníky. Jsem přesvědčen, že každá země (nejen USA) má právo, možná dokonce povinnost, se bránit nelegální migraci, ale mělo by to probíhat dle platných zákonů, jinak nelze hovořit o právním státě. Jsem jednoznačně proti cenzuře, však si ji naše generace užila dost. Na druhé straně si nejsem jist, že je úplně dobrý nápad zrušit „fact checking“ na sociálních sítích. Podle amerického kognitivního vědce Davida Randa z MIT mají lidé tendenci věřit až dvaceti procentům nepravdivých informací. Možná za to mohou sociální média; ta tam je doba, kdy se Britové rozhodli za II. světové války nerušit Hitlerovy rozhlasové projevy. Randova práce ukázala, že i lidé schopní analytického myšlení, sice snáze rozpoznají Fake News, ale vlastně ani oni si nejsou úplně jisti. A to je právě ono, že prezidentovo chování nenabízí očekávatelné reakce a jistoty. Nikdo z nás (a možná ani on sám) neví, kde jsou hranice, za které už není ochoten jít. Nejbližší měsíce a možná i roky bude trvat, než se to dozvíme.