Finanční statečnost

Budeme do osmdesáti pracovat, abychom měli vyšší důchod o pár procent, případně podnikat ještě ve stavu, kdy už nám čouhá parte z kapsy? Odměníme se za celoživotní práci rozbitými věcmi, záplatovanými šaty a životem bez zubů?    

Hodně toho slyšíme o finanční gramotnosti, snad už se učí i ve škole. Bylo by toho třeba, aby to neměli různí šmejdi a poskytovatelé lichvářských půjček tak snadné.

O bankách ani nemluvě. Ale to není to, čím se chci dnes zabývat. Mě zajímá spíše jev, který u našich ročníků, jež zvolna odcházejí do penze, pozoruji čím dál častěji. Jakoby zavládlo zděšení, že už nikdy žádná výplata nepřijde, jen více či méně mizerný důchod. Ten samozřejmě odpovídá ekonomické situaci v ČR a jejímu po léta rozkrádanému hospodářství, takže to žádná hitparáda není. Všem je jasné, že to s největší pravděpodobností na udržení standardu stačit nebude a bude potřeba dokládat. Můj bratranec Daniel to pojmenoval slovem „entsparen“, což jsem přeložil jako „odspořování“, čili opak spoření.

Rovnice je to poměrně jednoduchá, stačí sečíst váš majetek a vydělit jej počtem měsíců, po které hodláme zdobit tento svět. Jako vodítko může sloužit průměrný věk dožití, který podle internetu činí u mužů 79,6 a u žen 83,8 let.

Mnozí se však chováme, jak bychom tu měli být do stodvaceti, případně podléháme tomu zmatenému dojmu, že je třeba zanechat co nejvíce našim ratolestem. Podle mého názoru je to oboje nesmysl. Prostý fakt, že si to myslím já, nic neznamená, přečtěte si tedy slova moudrého muže:

Lidé obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví. Tak se znepokojují minulostí a budoucností, že si neužívají přítomnosti. Žijí tak, jakoby neměli nikdy zemřít a potom zemřou bez toho, aniž by před tím kdy žili.

/Dalajláma/

Zajímavé je, že v přímém rozhovoru mi dá každý za pravdu a dokonce někteří vedou nadšené přednášky o tom, že už šetřit není nutné, a že je třeba si posledních pár let života trochu zpříjemnit. Skutečnost je však jiná. Je třeba soudit podle skutků a ne podle slov, to je stará moudrost.

Ano, většina z nás se nenarodila se stříbrnou lžičkou v puse a po škole začínala s pár korunami hrubého, takže jsme sice už měli dvě děti, ale stále ještě v kredenci obálky s nápisy: „inkaso“, „složenky“, „jídlo“, „kultura“ a „spoření“. Možná to bylo docela výchovné, protože jsme byli nuceni každou korunu dvakrát obrátit, nutilo nás to naučit se hospodařit a vedlo k šetrnosti. Jenže to už je skoro 40 let a čas oponou trhnul.

Opravdu chceme, aby naše děti začínaly tam, kde my končíme? Je to výchovné?

Koupíme jim smartfon a zaštupujeme si ponožky, protože nám přeci ještě stačí a nové jsou tak drahé? Chceme se opravdu za celoživotní práci odměnit životem mezi rozbitými věcmi, v záplatovaném oblečení a bez zubů? Budeme raději parkovat zdarma na bahnitém poli, než za stovku na placeném parkovišti letiště Václava Havla? Budeme přemýšlet o tom, jak rychlý internet si můžeme dovolit a pokusíme se přežít zimu na letních gumách? Budeme do osmdesáti let pracovat, abychom měli vyšší důchod o několik procent, případně podnikat ještě ve stavu, kdy už nám čouhá parte z kapsy?

Peníze mají sloužit nám a ne my jim!