Evropské konference

Skoro patnáct let jsem pracoval v české dceřiné společnost jedné německé firmy. V jejím sídle se pravidelně konaly evropské konference, kde se scházeli šéfové jednotlivých zemí, aby skládali účty ze své činnosti v období minulém a plánovali akce a strategie pro období budoucí. Všichni bydleli ve stejném hotelu, takže se v neděli večer hned po příjezdu na recepci potkávali s kolegy a po pár měsících se srdečně zdravili. S těmi nejbližšími si hned domluvili drink a cigaretku na uvítanou. Probrali, co se stalo, co se neviděli a proběhlo pár nových anekdot.

Druhý den začal oficiální program. Všichni zírali na nekonečné tabulky hospodářských výsledků v jednotlivých zemích a těšili se na přestávku spojenou s kávou, koláči a popelníčkem. Počínaje snídaní, přes jmenované pauzy, oběd, až po večeři a noční hovory v baru se utužovaly vztahy a tříbily názory. Bylo dobré nespadnout do Visegrádské pasti kolegů, kteří cizími jazyky moc nevládli a o to byli zatrpklejší. Kritizovali cokoli nového, s čím firma přišla. Možná také proto, že tomu moc nerozuměli a hlavně se každé nové věci báli. Bylo lepší hledat pro své nápady a názory spojence mimo V4 a pak společnými silami některé navrhované zhovadilosti eliminovat.

Po návratu do Prahy se na mě vždycky sesypali moji kolegové, kteří se trochu báli, s čím zase přijedu. Nikdy by mě nenapadlo referovat právě o těch eliminovaných volovinách. Nikdy by mě nenapadlo přijet s tím, jak nám centrála nerozumí, jak rozhoduje o věcech, které by měla přenechat nám a jak je přitom arogantní. A ona někdy opravdu byla! Jednak protože to byli Němci a také protože vedení přeci vždycky rozumí všemu! Naopak vracíval jsem se s pozitivními zprávami. Referoval jsem o tom, jaký naše výsledky vzbudily respekt a jak velice si toho šéfové váží. Vracíval jsem se nadšen pro nové výrobky a pro nové strategie. Popravdě mi to dalo někdy dost práci, ale nejde to dělat jinak. Nemohu vysvětlovat pracovníkům ve skladu, že i v centrále se najdou idioti a nemohu jim brát iluze o tom, pro koho pracují. Samozřejmě jsem si přitom vyprávění dával pozor, abych nevypadal jako Hujer a vlezdoprdelka.

Proč o tom píšu? Protože podobnost s EU se přímo nabízí. Brusel sice není náš akcionář, v podstatě není ani náš management a my nejsme jeho dceřiná společnost, ale jinak je to přes kopírák! Především výběr našich představitelů by tomu měl odpovídat. Jak se tam asi cítil Bohouš, který v cizím jazyce sotva přeblekotá napsaný text? Jaké kontakty, spojenectví a přátelství tam mohl navázat, když si pokecá tak maximálně se Slovákem?

Obraz EU, který zde vytvořili politici Klausova a Zemanova střihu přesně odpovídá tomu, jak o Evropských autoritách smýšlejí a referují. Média jen papouškují jejich výroky a názory. Podle toho vypadá pochopitelně i pověst společné měny a z toho vyplývající nechuť ji přijmout. Otázkou zůstává jen motivace jmenovaných představitelů. Je to strach z nepoznaného? Pseudonárodní zájmy? Neschopnost? Nedostatek sebedůvěry? Nechuť předat část moci? Populismus? Nebo cílená kampaň řízená z Východu, který rozhodně nemá zájem, abychom byli součástí jednotné a silné Evropy?