Co zbylo z desatera?

Začnu anekdotou: Mojžíš se po dlouhém smlouvání s Všemohoucím vrací z hory Sinaj ke svému lidu, který nedočkavě očekává výsledek vyjednávání o Božích přikázáních.„Mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu, kterou chcete slyšet dřív?“ ptá je Mojžíš.„Tu dobrou!“ odpovídají Židé.„Podařilo se mi usmlouvat počet přikázání z dvaceti na deset!“Židé propuknou v jásot, ale Mojžíš je přeruší: „A teď ta špatná zpráva. Nesesmilníš zůstalo!“

Aktuální stav je takový, že běžná populace vyjmenuje tak maximálně tři až čtyři z těch deseti přikázání a tím to skončí. To ale ještě zdaleka neznamená, že se jimi řídíme, snad kromě toho „nezabiješ“. To povědomí, že na zabití není něco v pořádku, přeci jen zůstalo.

V jednoho Boha nevěříme, jméno jeho bereme nadarmo už zvoláním, že nějaký módní doplněk či film je „boží“, v neděli brousíme po nákupních centrech a v případě nutnosti i pracujeme, svou matku ani otce, natož báby a dědky v tramvaji sednout nepustíme, krademe, aniž nám to připadá jako krádež - stalo se to bernou mincí a to nejen předměty, ale manžely i manželky a klidně křivě svědčíme pokud hrozí újma nebo kyne výhoda. Zbyla fakt jen ta vražda!

Křesťanská morálka odchází zároveň s křesťanstvím do propadliště dějin. Nejzdatněji na jeho zániku pracuje katolická církev, tato polovojenská organizace, kde je důležitější sama církev než víra. Katolíci dělají vše proto, aby populární nebyli, brání se jakékoli modernizaci, ale poctivě řečeno, o mnoho více se nezdařilo ani protestantům. Možná ty beatové bohoslužby? Tahle doktrína se prostě přežila, což se asi v dějinách lidstva stává, ale bohužel nebyla ničím nahrazena. Dnešní moderní lidé nemají žádný morální a etický základ, podle kterého by se mohli chovat a podle kterého by bylo možné je také posuzovat. Existuje jen nedokonalý právní řád prosazovaný nepříliš kvalitní justicí. To je málo, protože vzniká dojem, že to co není zakázáno zákonem či nějakým předpisem, je dovoleno. Ano, ale pouze v tom smyslu, že takový skutek není trestný. Zůstává ale nepřípustný z hlediska morálky a obecně uznávaných etických hodnot společnosti.

Pokud se z tohoto pohledu podíváte na kauzy jednotlivých politiků, bude pro nás najednou daleko snazší je posuzovat. Samozřejmě, že musí zůstat v platnosti presumpce neviny před zákonem a to i pro politiky, ale o to větší presumpce viny pro ně musí platit v rovině morální. Zjednodušeně řečeno politik vůbec nemusí být odsouzen, už jen vážné morální pochybení jej musí v politice diskvalifikovat. A to v mnoha případech doživotně. Mluvím o veřejném životě, v byznysu, ať si každý volí své obchodní přátele podle toho, jak chce sám vypadat. Ale platí, že nemohu obchodovat s firmou zloděje, podvodníka, či jinak zdiskreditované osoby, aniž bych se sám neušpinil. Musím do budoucna počítat s tím, že budu ostatními obchodníky vhozen s ním do stejného pytle.

Pověst každého z nás (a politika tím více), ovlivňuje okruh jeho přátel – jejich pověst a morální hodnoty, kterými se řídí. Není možné se kamarádit se Severní Koreou, Tureckem či Běloruskem a přitom si nezadat. Není možné obchodovat s ISIS a tvářit se, že jsem součástí kolice, která po něm jde...

V této souvislosti je to asi skoro každému jasné. V našem malém prostoru jde i o to, kdo mi jako politikovi přijde popřát k narozeninám, kdo mě podporuje ve volbách, s kým hraju golf, s kým se kamarádí moje žena, atd. Tenhle život pod drobnohledem na sebe berou veřejně činí lidé zcela dobrovolně a pokud jim nevyhovuje, musí odejít!