Co má ministryně spravedlnosti společného s majorom Terazkym?

Téměř dva roky jsem pracoval společně s dalšími autory na knížce oslavující hrdiny mezi námi. Možná vás to dost překvapí, ale i mezi advokáty jsou lidé slušní a stateční. Každý trochu informovanější občan zná jména jako jsou Dr. Horáková, nebo generál Píka, ale kdo ví, jak se jmenovali jejich obhájci? Pravda neuspěli a oba jmenované před komunistickou justiční vraždou nezachránili, ale poctivě se o to snažili, třebaže byli varování, zastrašováni a bylo jim vyhrožováno.

Advokacii si soudruzi představovali asi takto. Předseda senátu si před zahájením procesu zavolal obhájce a upozornil ho: „Soudruhu doktore, dnes budeme soudit třídního nepřítele, pokud bys snad měl pocit, že ho musíš hájit, mohli by se soudruzi z ÚV domnívat, že jsi také třídní nepřítel. Tak o tom popřemýšlej.“

Přitom byli často poslední nadějí a pomocnou rukou, kterou vězněným osud nabídl. Jediným kontaktem se světem „venku“, s rodinou a přáteli. Museli plnit těžkou a mnohdy schizofrenní úlohu, proplouvat úskalím mezi tím, co režim ještě dovolil a tím nejlepším, co bylo možné pro klienta udělat. Byla to často chůze po laně nataženém nad hlubokou propastí, ze které nebylo cesty zpět. Zhostili se ji se ctí za cenu vlastních obětí. Ne všichni, ale ti o kterých píšeme zcela jistě ano. A zaplatili za to. Knížka vyjde u příležitosti 70. výročí popravy jednoho z nich.

V druhé polovině knihy najdeme příběhy odpůrců režimu ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se sice už nepopravovalo, ale (nejen) psychické mučení bylo na denním pořádku. Například jedné konkrétní přepisovače samizdatů přivedli do vězení malou dceru a řekli jí, rozluč se s matkou, jdeš do děcáku. S těmito disidenty jsme se setkali a vyslechli jejich příběhy.

Naše knížka nemůže napsat o všech. Každý výběr má už ve svém křestním listě zárodek nespravedlnosti. Vždycky se může najít někdo, kdo namítne, proč tam chybí ta či ona osobnost a bude mít pravdu. Není totiž možné napsat o všech, kteří se zachovali statečně tváří v tvář totalitní mašinerii. Je i tuze nebezpečné se pouštět do hodnocení a porovnávání mravních zásluh či selhání, protože každý případ je jiný a jak říká anglické přísloví: „V jejich botách jsme nechodili...“.

            Naše kniha se pokouší napravit dluh, který vůči těmto hrdinům společnost má. Už se těším, jak si ti disidenti budou na křtu v České advokátní komoře podávat ruku s naší ministryní spravedlnosti, která dokázala naplnit Letnou, případně s dalšími politiky, kteří ohrožují náš právní stát, naši křehkou svobodu a demokracii. Tedy to, za co oni bojovali a co si také poctivě odseděli. Pokud paní Benešová přijde, vím, co bude mít na sobě. Z ostudy kabát. Jakže to říkal major Terazky? „Kefalín, čo je to také to absurdné?“