Bytová nouze – netržní hospodářství EU

Bytová nouze nepanuje jen u nás, ale i u našich sousedů v Německu. Podle odhadů tam chybí asi 300.000 bytů. Důvod je prakticky stejný, jako u nás: přebujelá byrokracie vyžaduje příliš složité povolovací řízení. Bodejť by to nebylo stejné, když ryba smrdí od stejné bruselské hlavy.

Diagnóza je tedy jasná a jeden by si myslel, že pro každého myslícího člověka z ní vyplývá i ta nejúčinnější léčba. Totiž odbourání těch nesmyslných předpisů, které jen zdržují, dávají příliš velkou moc všem možným ekoteroristům a občanským sdružením. A tady nastupuje překvapení, autor úvodníku v časopisu Spiegel 08/2025 doporučuje jako nejlepší řešení, aby tyto chybějící byty postavil stát. Jinými slovy vzdálit se co nejdále od volného tržního hospodářství, zasahovat co nejvíce do přirozených tržních vztahů! Každý čtenář Miltona Friedmana se musí vyděsit k smrti. Stát má přeci být co nejmenší a hlavně nepodnikat. Víme přeci, že stát je ten nejhorší podnikatel, protože rozhodující pravomoci nemají ti, kteří jsou na výsledku přímo závislí, kteří riskují své peníze a svou energii, ale ti, kteří sedí na dobře placených židlích, a ještě s pomrkáváním otevírají šuplíky, aby do nich mohly stavební firmy házet obálky. Vždyť právě pro tyto zvrácené myšlenky je EU tam, kde je. Totiž unie rozebírá kus po kusu tržní hospodářství, deformuje jej státními zásahy, jako jsou regulace a dotace.

Pokud chceme v Evropě a v EU hospodářský růst, tak bychom se měli vrátit k volnému trhu a tyhle překážky a zásahy odbourat jeden po druhém. Jestliže je málo bytů, měl by stát vytvořit podmínky, aby se do tohoto oboru investoři hrnuli, a ne je zahánět. To ostatně platí i obecně. Stát je tady od toho, aby namaloval lajny, než se začne hrát, aby vytvářel prostředí přátelské pro podnikání a nesuploval to, co má dělat soukromý sektor. Je smutné, že takto uvažují i mladí lidé, kteří (ne)vidí, kam jsme to s EU dotáhli...

Když hovoříme o tom, co je úkolem státu a co je dobré přesunout na soukromý sektor, tak mám ještě jednu otevřenou kudlu v kapse. „Outsourcing“ přišel jako velká móda už koncem 80. let a jde v podstatě o přesun fixních nákladů do variabilních. Když to přeložím do češtiny, tak to znamená, že místo, aby činnosti prováděli moji vlastní zaměstnanci, za které musím platit sociálku a zdravotku, musím jim dávat dovolenou, jsou občas nemocní, musím jim dát kancelář, nebo dílnu, topit a svítit, vybavit je počítači nebo nářadím, a to každý měsíc fixně, tak si u jiné firmy objednám výrobky nebo práci, kterou by dělali ti moji, ale platím jen za každý převzatý výrobek, nebo za vykonanou práci čili variabilně, tedy podle toho, kolik odeberu. A ač to tak nevypadá, vyplatí se to oběma stranám, přestože externí dodavatel také potřebuje vytvořit zisk, to je mnohokrát prokázáno. V případě, že tedy stát chce některé své činnosti outsourcovat, nic proti tomu, pokud tomu úředník-zadavatel (a tudíž i kontrolor) rozumí a není podplacený. Měla by platit zásada, že zadavatel platí pouze za dobře odvedenou práci! V případě, že ke kontrole nedochází, stát přebírá nehotové výrobky, nekvalitně odvedené práce, existují jen dvě vysvětlení: neschopnost nebo úplatky. V obou přídech tam ten pracovník nemá co dělat. Měl by minimálně opustit své místo. V některých případech spíš vyfasovat tepláky a lopatu.