Bratři Mašínovi

Při každém výročí, uvedení nového filmu, křtu další knihy a těsně před řádovými dny vypukne u nás zas a znova debata, zda by měli či neměli být bratři Mašínovi vyznamenáni. I mezi mými známými se o tom vedou nekonečné debaty.

Já se k tomu vracím, protože jsem nedávno zhlédl film „Bratři“, který vysoce pravděpodobně dost přesně mapuje tehdejší události už vzhledem k tomu, že scénář byl (pokud vím) konzultován s ještě žijícím Josefem Mašínem ml.

Uvědomuji si, že bratři neměli k dispozici televizní kriminální seriály, díky kterým jsme dnes všichni daleko lépe připraveni na páchání trestních činů. I tak mě překvapilo, že chlapci neměli rukavice, přestože daktyloskopické stopy se u pražské kriminálky studovaly již od roku 1908. Dále neměli na obličejích masky, které by jim umožnily zbytečně nezabíjet svědky. Celá první část jejich činnosti vedoucí k získání zbraní a peněz, působí nesmírně amatérsky. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že bratrům v době prvního přepadení bylo 19 a 21 let a zřejmě se moc chtěli svou statečností a vlastenectvím vyrovnat svému otci – hrdinovi II. světové války.

Obdiv v mých očích zaslouží spíše druhá část příběhu a sice jejich útěk na Západ. Hovoří se o desítkách tisíc vojáků, kteří se je pokoušeli zadržet. Neumíme si představit útrapy téměř třicetidenní honičky bez spánku, bez jídla, v mizerném počasí. Ušli více než 250 kilometrů v neznámé, nepřátelské krajině tehdejší NDR. A nakonec to dokázali. Z původně pětičlenné skupiny se na Západ ale dostali pouze tři. Zbylí dva byli dopadeni a později popraveni.

Obhájci hrdinství tvrdí, že byli s komunistickým režimem ve válce, že šlo o regulérní odboj, tak jako za II. světové války. Kromě toho říkají, že jejich oběti nebyly zcela nevinné, protože s režimem spolupracovaly.

Obávám se, že s tím nemohu souhlasit. Válka skončila, nebyli jsme okupováni, v posledních svobodných volbách v roce 1946 získala KSČ téměř 40 % hlasů, tedy téměř polovina voličů si přála komunistickou budoucnost. Nehodlám obhajovat regulérnost Vítězného února, ale ve válečném stavu jsme nebyli. Přesto bych vysoce ocenil jakoukoli záškodnickou činnost: sabotáže a podobně, ale mám zásadní problém s těmi oběťmi. Jsem přesvědčen, že byly zbytečné a byly výsledkem jejich mladického amatérismu.

Obdivuji jejich útěk, to je ukázka mimořádné osobní statečnosti, vytrvalosti a schopnosti přežít!

Ale návrh na jejich vyznamenání podpořit nemohu. Popravdě se mě na to ani nikdo neptal...