Alain Delon – muž na zabití

Francouzské filmy a humor jsou nám určitě z těch zahraničních nejbližší a také k nim komunistická cenzura, která prakticky nepouštěla americké filmy, nebyla tak přísná.

V jedné americké anekdotě se ptá syn otce, co jsou to ty „smíšené pocity.“ Otec chvíli přemítá a pak praví: „To pochopíš, až se tvá stará tchýně ve tvém fungl novém sporťáku zřítí do propasti!“

Mám je již několik dní, od té doby, co svět oblétla zpráva, že zemřela další ikona francouzského filmu Alain Delon. S ním asi už pro nás pamětníky definitivně skončila ta nesilnější herecká sestava, kterou jsme milovali. Mělo to hned dva důvody. Jednak jsou nám francouzské filmy a humor určitě z těch zahraničních nejbližší a také to, že komunistická cenzura, která prakticky nepouštěla filmy americké, nebyla k těm francouzským tak přísná. Ostatně se v nich politická témata moc často nevyskytovala. A tak jsme si mohli oblíbit dámy: A. Girardot, B. Bardot, C. Cardinale, C. Deneuve, A. Aimée, M. Jobért, J. Moreau, I. Huppert, J. Binoche, S. Marceau, M. Cottilard, I. Adjani, A. Tatou, M. Mercier a další. A tyto pány: J. Gabin, J-P. Belmondo, A. Delon, P. Richard, L. de Funès, J. Rochefort. R. Hossein, J-L. Trintignant, C. Brasseur, J. Reno, G. Philipe, V. Cassel, J. Lefebvre, J-P. Cassel, G. Barray, Y. Montand, Y. Renier a další.

Pokud máte problém s tím, že jména dam nepřechyluji, tak mě během OH na ČT velice pobavil zásadní argument, proč nepřechylování u jmen cizinek i nadále nepovolit: Nepoznali bychom prý, jakého je ta osoba pohlaví! Jak to proboha poznávají ti ubožáci, jejichž mateřštiny přechylování vůbec neznají? A že jich je ve světě naprostá většina! Nechme to, prosím, na každé ženě, ať si to určí sama a přestaňme už konečně do všeho strkat nos a všechno pořád regulovat.

Proč mám ty „smíšené pocity“? Delonův život (podobně jako Sinatrův) byl neoddělitelně spjat s podsvětím, což se ve Francii občas řešilo více a občas méně. Zcela jistě mu to na popularitě (nejen) u dam nic neubralo.

S dnešními technickými možnostmi jsem si před nějakým časem udělal Belmondův i Delonův domácí festival a podíval se na filmy, které české televize nereprízují tak často, nebo vůbec ne. Byl jsem překvapen, jak často se jednalo o béčkové filmy, takže ta naše komunistická dramaturgie kromě politiky asi přihlížela i ke kvalitě.

Občas se stane, že něco ne moc hezkého vyplave na povrch až posmrti. Například manželka zjistí, že její miláček měl ještě jednu rodinu a o část dědictví se hlásí jeho další potomci, nebo, že si někdo z manželů tajně spořil a vlastně tím toho druhého okrádal. V tomto případě jde o psa. Pan Delon by chtěl prý být pochován do rakve a v náruči držet svého posledního psa. Problém spočívá v tom, že ten pes ještě žije. Celoživotní milovník psů si ve své poslední vůli přál, aby jej tedy uspali. Se zdůvodněním, že by stejně žalem (po páníčkovi) uhynul. Věřím, že i zvířata mají nějakého svého Všemohoucího a nechal bych to na něm, protože kdybychom v této logice pokračovali, mohli bychom místo psa dosadit jeho poslední milenku, kterou by také mohli odprásknout, aby žalem nepošla. Jak humánní, jak láskyplné!

Tak se mi zdá, že ty řeči o těch mafiánských způsobech nebyly úplně plané...