Den vítězství, den kdy Pražané osvobodili své město

Konec války je vždy důvodem k oslavě. My dnes slavíme hned dvojí vítězství. Spolu s ostatními národy si připomínáme kapitulaci nacistického Německa.

Dnes vzpomínáme na naše domácí hrdiny, kteří dokázali, co nikdo v tehdejší okupované Evropě: V podstatě sami osvobodili vlastní metropoli. Statečný boj (nejen) Pražanů proti početnějšímu a mnohem lépe vyzbrojenému nepříteli nebude nikdy zapomenut.

Přesně před 80. lety, 8. května 1945, generál Rudolf Toussaint, velitel jednotek Wehrmachtu v Praze, podepsal v sídle České národní rady v Bartolomějské ulici kapitulaci německých branných sil. Vítězně tím skončilo povstání českého lidu proti německým okupantům. Praha byla opět svobodná a zasloužili se o to sami její obyvatelé, další bojovníci z různých částí republiky a rovněž vojáci Ruské osvobozené armády (Vlasovci).

Těch pár dní od 5. do 8. května 1945 přepsalo dějiny. Pražské povstání se stalo největší události tohoto druhu za celou druhou světovou válku. Spolu s domácím odbojem a zapojením našich vojáků na obou frontách nás právem zařadilo mezi vítězné národy. Na tři tisíce padlých jasně dokazuje, že nešlo o žádnou bezvýznamnou šarvátku, ale o regulérní bitvu. O to úžasnější, že ji svedli z velké části civilisté jen s omezeným arzenálem zbraní.

Pro nás, kteří máme to štěstí prožívat celé naše životy v míru, je odkaz našich předků bolestným, avšak zároveň hrdost vzbuzujícím připomenutím, že svoboda není zadarmo. Na historických záběrech vidíme dnes poklidná místa obsazená barikádami, bojovníky a vojenskou technikou. Povstalci dokázali zadržet těžkými zbraněmi vybavenou německou posádku a zabránili zbytkům hitlerovských sil svést v Čechách poslední velkou operaci války.

Milionová skupina armád Střed Ferdinanda Schörnera potřebovala hlavní město jako dopravní a komunikační uzel, aby se mohla bránit Spojencům. Plány počítaly s boji až do 20 května. Tento záměr však Němcům překazili právě povstalci, kteří tím de facto zkrátili válku. Místo pasivního čekání na osvobození tak tehdy Pražané sami aktivně přispěli k rychlejšímu vítězství. Žádná slova nemohou nikdy dostatečně vyjádřit naši vděčnost i pocit hrdosti.

Důležitá byla i pomoc Vlasovců, kteří měli to, co povstalci postrádali - tanky a děla. Malý podíl měla i Rudá armáda, jejíž vojáci dorazili 9. května, tedy až po německé kapitulaci. Avšak co činí Pražské povstání zcela je výjimečným, je masová účast třech desítek tisíc českých občanů, kteří přímo bojovali a dalších sta tisíc stavitelů barikád. Rovněž je třeba vyzdvihnout skvěle fungující vojenskou organizaci pod velením generála Karla Kutlvašra.

Široké zapojení obyvatel a schopnost povstání řídit skrze Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš dokládají odvahu a bojové umění našich předků. Po válce se Pražské povstání stalo obětí komunistického falšování historie. Význam činnosti českých vlastenců byl umenšován, role Rudé armády zveličována. Šestice nejvyšších velitelů byla za totality perzekvována. Sám generál Kutlvašr byl odsouzen na doživotí, kapitán Jaromír Nechanský popraven.

Nesmírné odhodlání a hrdinství, avšak bohužel i nevděk a krutá odplata komunistického režimu, který se nesnesl konkurenci a odmítal dělit o zásluhy. To vše tvoří epický příběh Pražského povstání. Nezapomínejme na nic z toho. Po celém městě jsou pomníčky padlým. Když půjdete kolem, vzdejte, prosím, tichý hold těmto hrdinům. A už nikdy nedovolme, aby v naší zemi kdokoli zmizíkoval zásluhy a očerňoval ty, kteří se obětovali za naši svobodu.

I díky těm, kteří se zapojili do Pražského povstání, se můžeme považovat za hrdý národ a za hrdé obyvatele metropole. Nikdo jiný se nedokázal za druhé světové války tak velkou měrou zasloužit o osvobození vlastního hlavního města jako Češi. Dnes si připomínáme dvojité vítězství nad nacismem. To, jehož dosáhli Spojenci a to, které jsme si vybojovali my v Praze. Děkujme těm, kteří bojovali, kteří padli, abychom my mohli žít v míru.