Džarda Džágr

Bylo o něm napsáno mnoho. Stále se o něm mluví a nepochybně se o něm ještě dlouho hovořit bude. I já tedy vznesu pár slov k jeho jedinečnosti a ukážu svůj postoj k jeho práci.

Je totiž o čem psát a mluvit. O neúnavném lvovi, který otevřel dveře do NHL celému zástupu českých, ba i slovenských hráčů. Strůjce gólů, asistencí, obratů v utkáních, zřizovatel trofejí. S věkem samozřejmě sil ubývá a s nelibostí musíme konstatovat, že je to pravda. Odhodlání a bojovnosti přibývá, řekl bych. Zkrátka zraje jako víno. Je to jeden z těch lidí, co by nevydrželi doma nehnutě sedět na zádeli.

Z vydělaných peněz by si na čarodějnice mohl postavit pořádnou vatru a i kdyby tento svátek ženských bab na koštěti slavil do konce svých věků, stále by asi měl čím přikládat.

Je třeba říci, že za svou urputnost si ty chechtáky zaslouží a jen hlupák a nepřející budižkničemu by mu je nepřál. Všude nalezneme kvanta řečníků, co hází špínu na hráče, že si peníze za takovéto povolání nezaslouží. Ale je to povolání jako každé jiné. Co společnost potřebuje, to nabízí. Nejednomu z těchto kecálků nedochází, co dřiny za tím vším je. Nejen, že by s největší pravděpodobností na to neměli nervy, píli ani trpělivost, ale ni je nenapadne, že takovýmto hráčům o finance ani nejde. Jsou ambiciózní, baví je to a zkrátka mají neposedný život plný cílů, seberealizace a nikdy nekončící práce na rozdíl od těch hospodských povalečů, kteří si o ně stále utírají ústa a neuvědomí si, že jestli se mají tak zle, tak je to především jejich chyba. Pečení holubi nelítají do huby. To by ale slyšeli velmi neradi.

Ni jako první, ni poslední, touto cestou vzdávám naší šedesátosmičce hold. Nechť do hokejového důchodu odejdeš co možná nejdéle, plníš naše fanouškovská srdce radostí a díky hrám, kde stále boduješ, ve statistikách stoupati i nadále budeš.

Long live Jardo!