Otevřený dopis české Sociální demokracii

Česká Sociální demokracie již není sociální demokracií. Hodnotově vyprázdněný a negativní populismus není politickým programem. Falešné dilema „Bydlení NEBO zbrojení“ bylo tou poslední kapkou.

Vážená paní předsedkyně, vážení členové,

celý život jsem byl levicově orientován. Vždy jsem preferoval lidskost a solidaritu před sobectvím a individualismem. Mým životním postojem byla a je idea, že člověk má být vděčný za to, čeho v životě dosáhl, nejen sobě samému, ale zejména prostředí, v němž žije - a měl by to tomu prostředí vracet a chtít, aby i ostatní lidé kolem něj měli tutéž dobrou příležitost, jaká byla poskytnuta jemu. Žádný podnikatel by nedosáhl svých úspěchů bez dobrých zaměstnanců a každý, komu bylo různým řízením osudu dopřáno bohatství, by jej nemohl užívat bez fungujících veřejných služeb - soudnictvím počínaje a policisty střežícími jeho majetek konče. Proto jsem vždy usiloval, aby si každý tyto skutečnosti uvědomoval.

Sociální demokracii jsem volil nepřetržitě od roku 1992 a hned, jakmile jsem v roce 2013 ukončil svou aktivní službu v armádě, stal jsem se jejím členem. Za těch 12 let jsem se opravdu hodně snažil, abych přispěl svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi k prosazování hodnot, o nichž jsem se - a nyní definitivně poznávám, že mylně - domníval, že jejich nositelem je Sociální demokracie.

Sociální demokracie je mrtvá. Zřejmě byla mrtvá již v okamžiku mého vstupu, jen já jsem si to dlouhou dobu nechtěl připustit. Na hodnoty, které jsou jasně levicové - tedy boj proti ekonomickým a sociálním nerovnostem, funkční veřejné služby od justice přes daně až po vnitřní a vnější bezpečnost, rovnost pohlaví, dostupné zdravotnictví a školství, ochrana zaměstnanců, spotřebitelů a životního prostředí nebo důraz na udržitelný rozvoj a ochranu přírody - Sociální demokracie více či méně demonstrativně kašle.

A k tomu se s novým vedením přidává stále více veřejných projevů, u nichž se mi chce řvát: „NE MÝM JMÉNEM!“. Ano, občas se to asi stane kdekoli - v rodině, v zaměstnání, nebo třeba i v jiných politických stranách. Ale když už těch projevů začne být pomalu většina, je to signál naprosté marnosti. Příznak toho, že jsem prohrál svůj boj o autentickou sociální demokracii – a že je tedy čas odejít.

Ano, i porážku lze unést, pokud vás s nějakým subjektem pojí něco hlubšího. Ale co mě dnes spojuje se současnou Sociální demokracií? Hodnotově vyprázdněný populismus? Manipulace voličů i členů strany, kteří se mají (ideálně) chovat jako fanoušci fotbalového klubu – bez kritiky, s bezvýhradným obdivem? A přitom strana sama svou vlastní neschopností spadla z první ligy.

To, co dnes Sociální demokracie předvádí – a nejen ona, opisuje to od jiných, kteří na tom dočasně vydělali – je cesta, která vede k cynismu, rozdělení a nakonec k ochromení celé společnosti. Tím jediným, co Sociální demokracie v poslední době dělá, je manipulace založená výhradně na šíření negativních emocí zaměřená na hluboké rozdělování společnosti. To možná krátkodobě přinese pár voličských hlasů, ale fanklub postavený výhradně na negativních emocích a nenávisti ke všem ostatním „sportovním klubům“ je postupně stále frustrovanější – a žádá víc a víc negativních emocí, až nakonec rozloží sám sebe. A pokud těmi „kluby“ nejsou sportovní týmy, ale politické strany, pak to vede k rozkladu celé společnosti. A to je přesně to, co Jano Maláčová a Lubomíre Zaorálku děláte! Tohle je směr, za který se hluboce stydím – a věřím, že nejsem sám. K čemu vám bude pár voličských hlasů, když prakticky nebude možné dělat politiku, protože nebude ani s kým, ani vůči komu?

Proto jsem se dnes po mnoha týdnech, měsících a stresem probdělých nocích definitivně rozhodl opustit politickou stranu, jejíž formální název sice evokuje Sociální demokracii, ale jejíž skutečný obsah už s ní nemá nic společného. Posledním impulsem byla slova Jany Maláčové na včerejším online setkání, kde vyzvala všechny členy strany k tomu, aby prosazovali přesně ty věci, při nichž můj mozek hlasitě křičí „NE MÝM JMÉNEM!“ - tedy negativní emoce a hluboké rozdělování společnosti za účelem krátkodobé iluze nějakého volebního zisku - a co je nejabsurdnější – na kandidátce ANO.

Všechny mé vnitřní hranice tím byly překročeny. Strana s názvem SOCDEM už není sociální demokracií. Je to velká škoda, protože právě taková strana v českém politickém spektru zoufale chybí. Nevzdávám se svých hodnot, jen je musím hledat jinde – a věřím, že nejsem jediný.

Při rozloučení bývá závěrem zvykem popřát si hodně štěstí a úspěchů. S ohledem na to, co jsem napsal výše, neočekávám, že by mi někdo něco takového přál a ani já si nemohu přát úspěch mé bývalé politické strany při destrukci české společnosti. Tak vám přeji alespoň hodně zdraví a sil v osobním životě.

David Ondrejkovič
dnešním dnem bývalý člen Sociální demokracie