Máme vůbec ještě svobodu v přístupu k informacím?

Spousta lidí volá po svobodném šíření informací a hovoří o cenzuře. Ale přitom je informací všude obrovské množství a i ti, kteří hovoří o cenzuře tak činí veřejně, aniž by jim v tom někdo bránil. Tak v čem je sakra problém?

Představte si starou papírovou Annonci z devadesátých let. Hromady a hromady inzerátů psaných droboučkým písmem na mnoha stranách, lehce ušmudlaný papír, trochu tiskařské černi na prstech, vůně kiosku a pocit, že když to člověk poctivě „pročte“, něco najde – dřív nebo později. Jediné, podle čeho se dalo orientovat, byly jednoduché kategorie: auta, byty, seznamka, práce a pár dalších. Pokud jste chtěli najít inzerát na něco, co zrovna nabízíte či sháníte, museli jste pročíst „mraky a mraky“ textu, přelétnout očima stovky řádků, dělat si značky do okrajů a věnovat tomu čas, o kterém už dnes leckdo říká, že je to komodita dražší než peníze. A teď si představte, že byste měli prohledat Annonci, která vycházela několikrát týdně, třeba za poslední měsíc. Prakticky nemožné, že?

Teď si vedle toho představte dnešní „Annonci“ na internetu. Filtrovat, řadit, omezit, doplnit, porovnat – všechno snadno a rychle. Nastavíte si kategorii, velikost bytu či obsah motoru, palivo, stáří, kilometry, necháte si to seřadit od nejnovějšího, nejlevnějšího nebo třeba „nejbližšího“ – a hle, to se to panečku hledá. Jenže… co kdyby to najednou nešlo? Co kdyby všechny ty filtry byly schované někde hluboko v matoucích nabídkách, pod nepochopitelnými názvy, které nikoho ani nenapadne rozkliknout, a při každém dalším načtení stránky by se to všechno „zázračně“ vynulovalo? Protože majitel média – člověk, firma, platforma, hezky dnes „ekosystém“ – by usoudil, že on přece nejlépe ví, co vás zajímá. A jelikož vás má díky vašim dlouhodobým zvyklostem (které má – nebudeme si nic nalhávat – skrupulózně zdokumentované, třeba pomocí cookies, které mu bezmyšlenkovitě odsouhlasíte v tom poloprůhledném banneru dole), velmi dobře přečteného (mnohdy lépe než vy sami), může vám servírovat to, co „zaručeně oceníte“. Rychle, pohodlně, bez námahy. Tedy – bez vaší námahy, zato s jeho nemalým zájmem.

A tady se to začíná lámat. Pokud se kdysi v papírové Annonci všechno nacházelo na jednom místě a vy jste byli „nuceni“ alespoň koutkem oka zavadit i o to, co nehledáte – a občas vás to inspirovalo, napravilo omyl, rozšířilo obzor – v digitálním světě tohle „zavadění“ mizí. Nebo spíš: je záměrně tlumeno. Není to tak, že by ty informace neexistovaly. Nejsou zakázané, ba dokonce ani netvrdí, že je „nikdo nesmí zveřejnit“. Jsou prostě odsunuté. Nejprve mírně, pak víc, a nakonec až za práh vašeho trpělivostního horizontu.

A řečeno slovy klasika „dámy a pánové – kdo z vás to má“, přiznejme si, sílu a čas po večerech vyzobávat střípky toho, co algoritmus zjevně „nepreferuje“, a pročítat se k tomu přes několik obrazovek doporučení, bannerů, „ještě by se vám mohlo líbit“, než se dopracujete k textu, který vás vyhodí z komfortní zóny?

Protože v digitálním světě – a to je extrémně důležité – někdo na základě pouze jemu známých algoritmů určuje pořadí. Co uvidíte hned. Co uvidíte až potom. A k čemu se budete muset prokousat neúměrným úsilím. Neurčuje (většinou) existenci informací, ale jejich viditelnost a přístupnost – a to se, ruku na srdce, v důsledku projevuje podobně, jako kdyby určitá část světa neexistovala. Když už nic jiného, neexistuje pro vás. A to stačí.

Pokročilé reklamní a sociální algoritmy umožňují nebývalou individualizaci – a upřímně, kdo by o ni nestál, když šetří čas a „dělá radost“. Jenže cena za to je plíživá: každý si žije v „lépe vytopené“ verzi vlastního světa, uhlazeném k obrazu naší minulosti, našich předpojatostí a našich kliků. Vznikají sociální bubliny, které se od sebe navzájem stále více oddělují; ne snad proto, že by někdo zakazoval komunikaci mezi nimi, ale proto, že není důvod ani motivace ty hranice překračovat. Když algoritmus ví, že vás spolehlivě potěší placatá Země – dostanete placatou Zemi. Když algoritmus ví, že vám polaská ego teze o vrozené výlučnosti vaší skupiny – dostanete ji bez čekání a ve vysokém rozlišení. Schopným, že je brzdí neschopní, neschopným, že jim za „podělaný život“ může kdokoli jiný: migranti, elity, Soros, Big Pharma, chemtrails… každý si doplní to své. A protože informací je stále víc, naše bubliny jsou čím dál neproniknutelnější: je snadnější posílit stávající přesvědčení než investovat energii do pochybnosti.

Ptejme se tedy: je to cenzura? Upřímně – není. Nikdo dnes oficiálně neurčuje, co smíte a nesmíte vidět, číst nebo poslouchat. Můžete psát statusy, natáčet videa, publikovat blogy, točit podcasty. Můžete polemizovat a kritizovat. Můžete – technicky vzato – všechno. Ale někdo jiný, ne vy, rozhoduje, co uvidíte dřív, co později, a co prakticky nikdy, ledaže byste si dali práci s hledáním, přepínáním, vypínáním, nastavováním (někde hluboko v patře „Nastavení → Soukromí → Personalizace → Další volby → Skryté předvolby“), a i pak se vám to za pár dní potichu vrátí do „výchozích“ hodnot, protože jste kdysi odsouhlasili, že „zlepšujeme vaše uživatelské pohodlí“.

To je ten háček. Svoboda přístupu k informacím (a teď záměrně nemluvím o právním institutu téhož názvu, ale o praktické svobodě v reálném světě) se totiž z velké části přesunula do práva nahlédnout za první obrazovku – za první stránku výsledků, za první „doporučené“. A kdo ovládne tohle pořadí, ten bez zákazu, bez velkých gest a bez plakátů zavěsí záclonu mezi člověka a svět. Nemusí říkat „tohle zakazuji“; stačí říct „tohle ukážu až potom“, případně „tohle ukážu jen, když si uživatel výslovně vyžádá“ – nejlépe za cenu, kterou běžný člověk zaplatit nechce: časem, soustředěním, trpělivostí.

Můžeme se tvářit, že jde o pohodlí. Můžeme se rozčilovat, že jde o manipulaci. Pravda – a teď promiňte, že to řeknu „učebnicově“ – je někde mezi. Platformy optimalizují pro svůj zájem (čistě racionální, nikoli nutně „nekalý“), náš mozek optimalizuje pro pohodlí (taky racionální, jen z jiného úhlu), a mezitím se tiše vytrácí náhodné setkání s odlišností, které je pro zdraví společnosti tak důležité. V papírové Annonci jste občas zahlédli něco, co jste nehledali – a ono to ve vás zůstalo. Dnes, když to, co nehledáte, neuvidíte vůbec, zůstane ve vás jen to, co jste hledali včera.

Závěrem tedy: ne, skutečně tu nemusí být žádná cenzura v klasickém slova smyslu. Kdo to říká, je jen hlupák – buď to nepochopil, anebo (a to je horší) spoléhá na to, že jste to nepochopili vy. Ve skutečnosti tu máme přerozdělování pozornosti řízené cizími pravidly. Někdo určuje, co uvidíte přednostně – a toho je tolik, že na to „ostatní“ už prostě nezbývá čas ani síly. A když si vás někdo za roky vašeho sledování (cookies, likes, watchtime – vyberte si) zformuje k obrazu svému, už nebudete ani chtít hledat něco jiného, než to, co vám platforma naservíruje. Buď budete příliš zlenivělí, anebo nedokážete vystoupit z komfortní zóny a přemýšlet nad názory, které vám nejsou blízké.

Co s tím? Shodneme se asi, že „vypnout internet“ nelze – a není to ani žádoucí. Smysluplnější je pár drobných, ale vytrvalých proti-pohybů: pravidelně si „přeházet pořadí“ zdrojů (číst i to, s čím nesouhlasím), nebát se manuálně nastavovat (a hlavně udržovat) filtry a personalizaci, vědomě vyhledávat protinázor, jednou za čas se vrátit k „papírové Annonci“ reality: k náhodě, k zavadění očima, k trpělivosti. A především – uvědomit si, že svoboda přístupu k informacím dnes nezačíná otázkou „co je povoleno“, ale otázkou „co je vidět“ a „v jakém pořadí“. Na té odpovědi, ať se nám to líbí nebo ne, stojí kvalita naší debaty – a do značné míry i soudržnost společnosti, která ji vede.