Pro mne je Václav Havel vzorovým příkladem člověka, který se nebál říkat pravdu a řídit se vlastním svědomím, aniž by se omezoval otázkami, jak budou reagovat ostatní. Měl dar mluvit a uvažovat filosofickým i uměleckým jazykem, měl dar oslovovat přemýšlivé lidi po celém světě. Jistě se také mýlil, ale byl schopen si své omyly připustit, neustále sám o sobě pochyboval. Shodou okolností se díky svým postojům stal bez vlastní iniciativy nejprve vězněm, pak prezidentem a nakonec mnohými opovrhovaným starcem. Pořád to byl ale stejný Václav Havel, jenž se sám sobě nezpronevěřil, jenž se stále choval jako obyčejný, čestný, vstřícný a slušný člověk. Proto měl můj respekt i ve chvílích, kdy jsem s jeho názory nesouhlasil.
V nedávné době jsem si všímal, že kdykoli pan prezident něco veřejně prohlásil (a bývalo to jen zřídka), řada lidí měla potřebu reagovat ani ne tak kritikou jeho slov, jako spíše ponižováním a zesměšňováním jeho samého. Vysvětluji si to tak, že Václav Havel nastavoval mnohým zrcadlo a byl tak trochu živoucím svědomím této země. Jistě pro mnohé dosti temným. Snad nejlépe čas ukáže jeho pravý význam pro tuto zemi i pro svět.
Fakt, že se v těchto dnech objevují obraceči kabátů, kteří se ještě včera posmívali a dnes truchlí, je dalším nelichotivým obrazem, v němž vidíme sami sebe takové jací jsme. V zrcadle, které nám naposledy Václav Havel nastavil. Snad nás to povzbudí k hledání toho lepšího v nás.
Kéž slova svoboda, demokracie, český národ a Havel vždy patří nerozlučně k sobě.
Děkuji Vám, pane prezidente. Čest Vaší památce!
