Stop církevním restitucím z vůle lidu!

Tisíce článků, miliony diskusních příspěvků. Ostré výpady, urážky, nesmiřitelné postoje. Lži a obviňování ze lží. Nenávist jedněch vůči druhým. Pohrdání, zloba, závist. Již několik posledních let. Toť jest ovocem realizace církevních restitucí v České republice.

V současnosti u nás můžeme identifikovat dvě poměrně ostře vyhraněné názorové skupiny. Jedna restituce podporuje, druhá je zamítá. Zřídkakomu je toto téma lhostejné.

Rozhodně však neplatí, že zastánci restitucí jsou výhradně členy církví, kterých se restituce týkají, zatímco rovněž neplatí, že odpůrci restitucí jsou pouze mimo církve.

Argumenty odpůrců restitucí jsou převážně tyto:

1. Před rokem 1948 církve žádný (nebo alespoň ne ten dnes navracený) majetek neměly ve vlastnictví, není tedy co vracet
2. Pochybné či nemravné nabytí majetku církvemi, případně nemravnost samotného držení majetku církvemi s ohledem na Ježíšovo učení
3. Podvodné nebo neprůhledné stanovení rozsahu restitucí a výše náhrad za nevracený majetek
4. Navracený majetek bude zneužit několika málo vysoce postavenými lidmi v církvi
5. Navracený majetek bude převeden do vlastnictví státu Vatikán
6. Navracením majetku církvím se výrazně sníží životní úroveň v zemi, nevěřící budou sponzorovat věřící
7. Pokud by vůbec měl nějaký majetek být navracen, pak nikoli za současné špatné hospodářské situace
8. Navracený majetek bude využit k násilné rekatolizaci

Oproti tomu argumenty z opačné strany:

1. Co bylo ukradeno, musí být vráceno
2. Církve se o daný majetek budou starat lépe než stát
3. Církve potřebují po odluce od státu prostředky na provoz
4. Ať si církve žijí ze svého navráceného a stát jim nadále již nepřispívá
5. Církve budou moci investovat do charity
6. Navracený majetek bude jen částí toho, co bylo církvím odebráno

Není účelem tohoto článku se zabývat hledáním pravd v argumentaci a označováním polopravd a lží. To by totiž kvůli rozsahu sporných otázek a úplnosti odpovědí vyžadovalo poměrně tlustou publikaci zpracovanou týmem odborníků.

Zkusme se raději zaměřit na doprovodné jevy a zjištění, které lze poměrně objektivně indikovat bez hlubšího vhledu do problematiky:

• Roste nevraživost vůči církvím, a to velmi výrazně. Přitom ani před otevřením společenské diskuse o církevních restitucích si církve v této společnosti nestály příliš dobře, zvláště ve srovnání s jinými zeměmi (a to i při opomenutí extrémů, jako je Polsko). Dnes už však není výjimkou slyšet, že církev je zločineckou organizací, parazitem na společnosti, nebo že vysoký církevní představitel je zlodějem apod.
• Historické povědomí je velmi slabé, protože rozporuplné. Ani obhájci, ani odpůrci restitucí se totiž sami mezi sebou neshodnou ve výkladu dějin. A to jak obecných, tak církevních, kde se např. lidé z církví značně liší v pohledu na rozsah a metody inkvizice. Odpůrci restitucí naopak často poukazují na to, že to byly právě inkvizice, rekatolizace a placení desátků, skrze něž církev (zde zejména katolická) získala svůj majetek, zatímco jiní z této skupiny tvrdí, že církev nikdy žádný majetek nevlastnila.
• Politické strany či osobnosti často využívají tématu restitucí k získání popularity, a to i za cenu růstu intenzity názorového střetu ve společnosti.
• Před schválením restitučního zákona chyběla jakákoli vysvětlovací kampaň (alespoň ze strany církví) a ani dnes není zřejmá představa (mnohé nezainteresované obhájce restitucí nevyjímaje), k čemu se restituovaný majetek bude využívat.
• Namísto skutečného dialogu mezi oběma skupinami lze vidět spíše vzájemné osočování. Namísto věcné diskuse padají trestní oznámení.
• Vyskytují se zvláštní fámy, tedy neověřitelná tvrzení, jako například nejznámnější údajné prohlášení kardinála Tomáška před Československým federálním shromážděním, že po uplatnění tzv. výčtového zákona již církev žádný další majetek nebude požadovat.
• Je zcela zřejmá všeobecná neznalost aktivit církví v našich zemích a struktury nákladů spojených s jejich provozem.

Zkusme teď opomenout, v jaké fázi se realizace restitucí nachází, a to s ohledem na možné námitky, že následující úvahy jsou již zbytečné. S vědomím výše napsaného budu citovat dnes již nežijícího duchovního, vzdělaného františkána Bonaventuru Bouše, který podává jakýsi třetí, nad jakoukoli sekulární problematiku povýšený pohled na otázku církevních restitucí:

„Základním problémem ani není, že to lidi pohoršuje, základním problémem je, že je to proti evangeliu našeho Pána, ukřižovaného Ježíše, který neměl, kde by hlavu složil. Vždyť i Pavlova misie se mohla 'úspěšně rozvíjet' jen a jen z přebohaté milosti Ducha, který byl tomuto slabému člověku dán. Pavel sloužil církvím bez jakéhokoli nároku, živil se prací vlastních rukou. Navíc sebevědomé vymáhání ztraceného majetku pod heslem: co bylo ukradeno, musí se vrátit, je naprosto proti Ježíšovu výroku z Lk 6,30: Od toho, kdo bere tvé věci, nežádej zpět.“

Bouše tedy připouští, že z hlediska práva a obecné morálky mohou být restituce oprávněné, ale ve výsledku je mu to upřímně řečeno jedno. Avšak ani samotný postoj většiny pro něj není směrodatný. S ohledem na jeho postoj víry jej však nelze obvinit z jisté bezohlednosti nad osudem církevních aktivit charakteru veřejně prospěšného. Tedy otázky, která se v rámci veřejné diskuse, nebo lépe řečeno hádky na téma církevní restituce, objevuje skutečně jen zřídka: Jak by měly být financovány aktivity církve poté, co dojde k odluce církví od státu a církve tedy přestanou být státem dotovány?

Tato otázka totiž bývá často redukována na pouhou záležitost platů duchovních, kteří by měli být podle většinového mínění placeni věřícími. Jenže s církvemi je spojena také významná činnost na poli sociálním a na poli péče o kulturní památky (církve jsou totiž největšími vlastníky staveb a předmětů, které stát z vlastní vůle prohlásil kulturními památkami této země). Avšak starost o obojí je ponechána více či méně na vlastníkovi pouze za dotačního přispění státu. Toto téma, které se jistě týká celé společnosti bez ohledu na církevní restituce, je díky sporu o nárok církví na majetky silně pomíjeno.

Restituce samozřejmě na nastolenou otázku možné řešení nabízejí, ale jsou i ve světle argumentačního pohledu Bouše pro křesťana ospravedlnitelné? A do jaké míry má vlastně smysl uvažovat o oprávněnosti restitucí z hlediska práva a do jaké míry má být brán v úvahu názor většiny? Na druhou stranu, nemá být poctivě hledána alternativa, jak zajistit zdroje na uvedené aktivity církví, pokud by se restituce neprováděly? Případně: stojí ještě tato společnost o takové aktivity?