Politika projekčním plátnem morální úrovně národa

Tento provokativní nadpis neberte prosím jako nadsázku, míním jej zcela vážně. Nevěřím na dva druhy lidí, totiž na slušné obyčejné lidi a na zkorumpované oportunistické politiky.

V demokratické společnosti, kterou zatím pořád jsme (můžeme svobodně volit své zástupce), skutečně platí, že politická reprezentace je reprezentací hodnot a morálních zásad, které v zemi převažují.

Čtenář jistě může namítnout, že politika, zejména ta nejvyšší, je dnes dost uzavřená a volič nemá příliš mnoho možností, jak ovlivnit politický styl - vybírá přece jen z omezeného počtu stran, které si sami vytvářejí své kandidátky. To však do značné míry popřely poslední parlamentní volby, které prokázaly, že je možné vůlí voličů nejen výrazně změnit pořadí kandidátů, ale třeba vyšachovat stranu, která dosud byla parlamentní stálicí, a naopak dostat do parlamentu stranu zcela novou, a to ještě s tak výrazným ziskem. Výsledkem voleb došlo snad k největší obměně lidí v poslanecké sněmovně v historii ČR (pokud se nepletu). Jak se však ukazuje, ani nové tváře politiku nespasí. A co hůř, nová parlamentní strana složená z lidí převážně politikou nepolíbených se sama stala součástí morální politické žumpy současných dní.

Možná už si to neuvědomujeme, ale naučili jsme se v politice akceptovat hodně: lež ve všech podobách, pomlouvání, nactiutrhání, zesměšňování a mnoho dalšího, a to vše jako standardní součást politické kultury. Vadí nám však korupce a mrhání penězi, protože máme jistě oprávněný pocit, že jsme okrádáni.

Říká se, že příležitost dělá zloděje. Není to pravda. Člověk, který potřebuje příležitost, aby mohl páchat křivárnu, je křivák tak jako tak. A politika skutečně takovou velkou příležitostí je, tam mají různě morálně pokřivení lidé šanci tato svá pokřivení dále rozvíjet. Kde se tam ale tito lidé berou?

Typickou českou vlastností je takové to hospodské nadávání na politiku. Tuto tradici provozujeme už od dob císaře pána. Jenže, ruku na srdce, mnozí z nás, kteří nadávají jak se u nás krade, jakmile mají příležitost, něco si taky přihrají (když můžou oni, tak proč ne já). Odmítáme si to přiznat, ale naše schopnost přivlastňovat si více, než je správné (ať už jde o obrovské množství obyčejných krádeží, používání nelegálního software, zneužívání různých dávek a výhod a tak by se dalo pokračovat ještě dlouho), je tak trochu součástí národní identity.

Podobně i ostatní křivárny, které pozorujeme u politiků, tak nějak sami známe a vidíme je sami u sebe, u svých blízkých v domácnosti, v zaměstnání, ve škole, mezi přáteli, mezi nájemníky atd. Politická scéna je tak pouze projekčním plátnem, kde tyto naše vlastní stíny rozpoznáváme v celé šíři a rozsahu daném možnostmi velkého politického divadla. Pokud však nemáme dost sebereflexe, budeme jen planě bičovat své stíny útokem na zkorumpované politiky. Jenže tím ve skutečnosti ničeho nedosáhneme. Můžeme pořád hledat jakéhosi politického spasitele, ale ten ne a ne přijít, leda tak jako spasitel falešný. Lépe bude, když začneme u sebe a zamyslíme se nad svými morálními mantinely, které spoluvytvářejí morální úroveň naší společnosti, včetně její nejvíc viditelné reprezentace.