Že odejít z vysoké politiky do běžného světa obyčejné každodennosti není vůbec snadné ukazuje nejen absurdní Havlovo drama, ale také neméně absurdní příběh Jiřího Paroubka.
Poté, co Jiří Paroubek dovedl po velmi ostré a bojovné kampani plné vaječných šrapnelů sociální demokracii k vítězství, které však bylo příliš malým oproti očekávání, rezignoval na funkci předsedy. Tato rezignace je zajímavá tím, že média střídavě informovala o rezignaci, aby ji poté dementovala ústy představitelů ČSSD, načež byla znovu a definitivně potvrzena.
Jiří Paroubek coby tvrdý autoritářský předseda agresivně útočící na vše co je od něj napravo, posouvající politickou kulturu o několik latěk níže a hájící politiku ČSSD jednoduchými tupými frázemi se rázem změnil v bezvýznamného poslance bez funkcí. Co je jistě zajímavé, tento Jiří Paroubek se ani teď nedokázal vzdát své kriticky pohrdavé rétoriky. Nyní ji ale obrátil přímo do vlastních řad! Lidé, které si vybral za své nejbližší spolupracovníky, byli najednou ti špatní. Jeho zapšklé "hlasy ze záhrobí" na adresu Sobotky, Haška či zasloužilého důchodce Komárka jsou pověstné.
A co hůře, paní Paroubková opustila stranu, což bylo prezentováno jako by to mělo mít nedozírné důsledky pro další směřování sociální demokracie. Vrcholem Paroubkova procesu odcházení se pak přímo dnes stalo zatrpklé poselství probíhajícímu sjezdu ČSSD. Ještě podivnější než ono poselství je způsob, jakým bylo zveřejněno - na stránkách Blesku. Že by autor považoval toto médium za typický zdroj informací řadového člena ČSSD? Nebo tím snad nevědomě určil význam poselství i sebe samotného? Teď už zbývá jen zavřít dveře.
Nashledanou. Nebo raději - sbohem.
