K čemu je církvím majetek, když Ježíš kázal proti jeho hromadění? Proč zrovna v době krize bychom měli takto nehorázně obdarovávat církve?
V první řadě chci říci, že nepatřím mezi zastánce bezpodmínečné restituce církevních majetků. Abychom však pochopili, o co tu jde, je třeba vidět problematiku v širších souvislostech.
Církevní majetek vznikal tak, že feudálové (panovníci) zakládali coby patronové farnosti i kláštery z vlastních zdrojů. Ke každé takové správní jednotce patřily zdroje (lesy a polnosti), z jejichž výnosů se financoval provoz. I nadále však patron přispíval na větší investice či platy duchovních. Samotní věřící obvykle dávali část ze svých materiálních příjmů, nebo měli robotní povinnost na majetcích.
Povaha církevních majetků z hlediska vlastnických práv nebyla zcela zřejmá a vedla a dosud vede k mnoha právním názorům. Týká se to i vyloženě liturgických staveb (vzpomeňme dlouholetý spor o svatovítskou katedrálu). Jde o to, že stát nezpochybňoval (až do nástupu komunismu v roce 1948) užívání zdrojů církvemi, ale omezoval vlastnická práva, snad z obav ze změny vlastníka, rozdrobení majetku či jen z důvodu populismu.
Až do roku 1948 byly církve financovány ze tří zdrojů: státem, z výnosů z vlastního majetku a od věřících. Komunisté zabavením části církevních staveb a veškerého majetku v pozemcích odstřihli církve od jednoho ze zdrojů a získali tak větší kontrolu nad hospodařením církví (podobně pro katolické kněze povolili pouze jednu vzdělávací instituci, zcela loajální k režimu, povolovali či zakazovali studium na ní a i po vystudování určovali, zda může být jedinec vysvěcen na kněze a zda může vykonávat službu kněze na základě státního souhlasu, který mohl být knězi kdykoli odebrán).
V současné době církve financuje stát a věřící. Podíl věřících přitom není zdaleka tak nevýznamný, jak by se mohlo zdát i s ohledem na klesající počty praktikujících křesťanů. Např. běžné opravy staveb i opravy státem navrácených a mnohdy zdevastovaných objektů téměř nikdy nemohou být pokryty pouze z příspěvků státu a EU a tak podíl věřících může překročit i padesát procent nákladů (zde je však třeba podotknout, že některé dary pocházejí i od věřících ze zahraničí).
Diskusi o restitucích církevního majetku předcházely diskuse o odluce církví od státu. Podle průzkumů je většina občanů pro to, aby k odluce církví došlo. Tím by se definitivně zrušil jeden tradiční zdroj financování, i když je možné nadále počítat s určitým podílem státu a EU na údržbě zvláště historicky cenných objektů a uměleckých předmětů. Právě restituce s ohledem na odluku měly obnovit druhý zdroj financování církví, tedy majetek, který generuje výnosy. Ve spojení s nemalou účastí věřících na financování by bylo možné zajistit při rozumném hospodaření kontinuitu v hospodářském fungování církví.
Co však nastane, pokud dojde k odluce a nedojde k restitucím? Církve (alespoň ty větší) mohou mít dostatek prostředků na vlastní fungování (dary věřících pokryjí mzdy duchovních), ale nebudou mít takřka žádné finance na provoz a údržbu objektů a různých projektů (kostely, kláštery, nemocnice, hospice, domovy důchodců atd.). I přes možnost výše zmíněných příspěvků státu na opravy (např. kostely) či provoz (třeba hospice) lze téměř s jistotou tvrdit, že většina těchto položek dosud ufinancovatelných bude strádat natolik, že dojde k jejich zrušení. Těžko však domyslet rušení kostelů ve velkém. Stát je do vlastnictví sotva převezme (a i kdyby, tak jako tak je nebude schopen udržovat), spíše lze hovořit o fenoménu chátrajících památek, jejichž inventář se v lepším případě podaří někde deponovat, v horším případě bude rozkraden.
Ostatně za příklady není třeba chodit daleko. Podíváme-li se, jak dopadla šlechtická sídla, která byla odstřižena od zdrojů financování za minulého režimu, dojdeme k těžko vyčíslitelné sumě škod nejen na sídlech samotných, ale snad ještě více na obrovském množství zničeného či rozkradeného umělecky cenného inventáře.
Při diskusi, zda mají církevní restituce význam, je proto třeba brát v úvahu výše řečené a kromě toho mít odvahu se oprostit od falešných "pravd", jakými jsou například tvrzení, že církve přišly k majetku zejména konfiskacemi, že církvím majetek nikdy nepatřil, že náš stát je v těžké ekonomické situaci (nikdy nebyl v lepší) a podobně. Jinak můžeme také dosáhnout toho, že náš již tak slábnoucí duchovní odkaz příštím generacím ještě významně ztenčíme.
Psáno pro http://deomnibus.blogspot.com/2012/04/kratke-zamysleni-nad-cirkevnimi.html
