Hrátky s Antiklausem aneb nová šance pro Pavla Béma

Že zvolit prezidenta naší země není nic snadného, o tom netřeba diskutovat. Kdo však čekal jen rozhádané či ukřivděné politiky, mýlil se. Už teď se ukazuje, že o zábavu nebude nouze.

Již za První republiky po odstoupení TGM přišla poměrně patová situace, nicméně pragmatický Edvard Beneš dokázal získat podporu napříč parlamentními stranami. Jistá analogie nastala po vyčerpání takřka čtrnáctileté havlovské éry, kdy po výrazné a ne zrovna apolitické světově uznávané osobnosti s vysokým morálním kreditem a nepopiratelnými zásluhami přišel... prostě ten „po Havlovi".

Klausovi v žádném případě nelze upřít profesionalitu státníka, který v současné (bohužel) nemá na politické scéně sobě rovného. Zatímco jeho první volba před pěti lety byla předznamenána hledáním důstojného Havlova nástupce a chvílemi připomínala zoufalé pokusy najít alespoň několik kandidátů, kteří by nedělali ostudu (a proto musel vyhrát Klaus, protože ten ostudu neudělal), následující volba staví této společnosti velký otazník: je tu někdo, kdo by mohl být alternativou Klausovi, někdo, kdo se mu může postavit jako rovný rovnému?

Zatím se situace vyvíjí poměrně zábavným způsobem. Zoufalé hledání Antiklause s přihlédnutím k poměrně zajímavému rozložení sil v parlamentu přináší poměrně zábavné výsledky. Oslovovaní potenciální kandidáti, v jejichž šanci být dobrým prezidentem snad někteří naivní politici opravdu věří, se dělí na dva druhy: na ty moudřejší, kteří stojí oběma nohama na zemi a kandidaturu raději hned odmítnou, a na ty druhé, kteří (ne náhodou) jsou více či méně politicky poněkud vysloužilí a s jistou opatrností kandidaturu přijmou - co kdyby?

Po usměvavém Jiřím Dienstbierovi se objevilo i jméno Petra Pitharta, muže kompromisu, který se v této pozici ocitl již před pěti lety. Zatím si vzal čas na rozmyšlenou, i když dříve svou případnou opětovnou kandidaturu odmítl.

Nabízí se otázka: přinese někomu tato pomalu se rozjíždějící komedie s nejistým pokračováním nějaké body? Možná by se zdálo, že když už nikdo jiný, Václav Klaus z toho může vytěžit. Jeho ješitnost bude bohatě ukojena nejen komedií s výběrem protikandidátů, ale i samotnými osobnostmi těchto protikandidátů. Možná se mýlím, ale domnívám se, že i samotný Klaus by raději přivítal souboj rovných než frašku.

Ponechejme spekulace o dalším pokračování seriálu „Kdo bude novým prezidentem?" stranou. Přece jen je tu někdo, kdo by mohl z této situace vytěžit - horolezec, primátor a milovník olympiády Pavel Bém. Velmi schopný a inteligentní člověk, který rafinovaně a nenápadně nahlodává pozici symbolu průměrnosti v ODS - Mirka Topolánka. Pokud Topolánek nezajistí, aby vládní koalice volila jednotného kandidáta (myšleno Klause), mělo by to podle Béma a jemu blízkých znamenat zánik koalice, tím pádem docela pravděpodobně i konec Topolánka coby předsedy ODS. Kdo by ale mohl nový předseda? Přestože ODS není zrovna vnitřně jednotná, kam může vést kompromis, ukázala právě volba Topolánka předsedou. Takže proč nevolit raději někoho schopného a dokonce i úspěšného s vizí a potřebnou autoritou - Pavla Béma?