Dobronín důkazem nezhojených ran

Kauza nabitá emocemi, týkající se hromadného hrobu u Dobronína, kde mají být Němci zavraždění Čechy na konci druhé světové války, ukazuje na nezhojenost starých ran v česko-německých vztazích. Pokusím se pomocí tří různých pohledů ukázat obtížnost cesty za obecně přijatelnou pravdou.

Pohled první: Logický důsledek války

Když se ve třicátých letech dostal v Německu Hitler k moci, získal své stoupence i v Sudetech, neboť zahrál na notu utlačovaných sudetských Němců a hozenou rukavici zvedl Henlein se svou Sudetendeutsche Partei. V čase bezprostředně před Mnichovskou dohodou podporovala většina sudetských Němců (Sudetendeutsche Partei měla v roce 1938 90% hlasů sudetských Němců) odtržení pohraničí od Československa a jeho připojení k Německu, což bylo chápano jako národní zrada.

V době války se sudetští Němci jako občané Německa pochopitelně podíleli na snaze Německa podrobit si Evropu se vším, co k tomu patřilo. Hrůzy války znamenaly v našich zemích teror a smrt tisíců nevinných, vyhlazení téměř všech židů a části romů a vyvraždění obyvatel Lidic, Ležáků či Javoříčka.

Pak se však karta obrátila a z poražených se stali vítězové. Je logické, že po šesti letech hrůzy se vzedmula nenávist podrobených vůči všem Němcům a docházelo k mnohým popravám příslušníků wehrmachtu, SS a prominentů režimu. Všichni sudetští Němci byli coby zrádci národa postupně odsunuti, neboť další soužití Čechů a Němců bylo ve světle jejich zrady a následných hrůz války nemyslitelné. Že se v takové situaci děly nespravedlnosti v podobě vražd německých žen a dětí je jistě politováníhodné, ale vzhledem k okolnostem pochopitelné.

Pohled druhý: Opomíjená německá menšina

Němci se v české kotlině zabydlovali již ve středověku, např. v souvislosti s kolonizací a zakládáním měst v 11. a 12. století. Mnohé oblasti českých zemí se tak staly již tehdy většinově německými a později se zvaly Sudety podle německého označení Krkonošsko - jesenické subprovincie.

V dobách vzniku Československa žilo dle sčítání v roce 1921 v tomto státě cca. 13 milionů obyvatel. Čechoslováků celkem (nerozlišovala se česká a slovenská národnost) bylo 8,8 milionů, z toho na území českých zemí 6,7 milionů, na Slovensku 2 miliony a v Podkarpatské Rusi zanedbatelných 20 tisíc. Na celém území pak žilo 3,1 milionů Němců. A na Slovensku se ještě přes půl milionu obyvatel hlásilo k maďarské národnosti.

Podíl čechoslováků v českých zemích činil 68%, na Slovensku 67%. Z těchto čísel je patrné, proč vznikl kostrukt československé národnosti. První republika se totiž etablovala v natolik mnohonárodnostním území, že jedině zástěrka v podobě československé národnosti legitimizovala před světem snahu o vznik nové republiky v této podobě. Navíc je zřejmé, že kdyby se národnost dělila na českou a slovenskou, stali by se Němci po Češích druhou nejvýznamnější národností a Slováci by se svým významem spíše posunuli mezi národnostní menšiny. Ostatně odtržení Slovenska v březnu 1939 jasně ukázalo meze československé jednoty.

Nelze se divit, že Němci ani Maďaři vzniku Československa nakloněni nebyli. Maďaři si nárokovali "své" Horní Uhry. Němci se mohli právem cítit ukřivděni a v roce 1919 musela být kvůli nepokojům a separatistickým snahám v Sudetech dokonce nasazena armáda. Němci se stali jakýmisi outsidery, jejichž politický význam byl po dlouhou dobu umenšován a byli jako národnost spíše trpěn. Ovšem právě v Sudetech se nacházela značná část našeho průmyslu.

Pandořina skříňka německé méněcennosti se naplno otevřela v dobách hospodářské krize a následného vzestupu nacionalismu v Německu. Příklon sudetských Němců k Henleinovi a pak i k Hitlerovi lze chápat rovněž jako naději na odstranění starých křivd. Nemůžeme je však paušálně odsuzovat pro vzestup sympatií k nacismu, protože ne všichni skutečně Hitlera podporovali a navíc zde můžeme vidět jistou analogii s dočasným "masovým zblbnutím" v poúnorovém Československu.

Pohled třetí: Ve jménu humanity

Bezpráví, které se dělo na našem obyvatelstvu během druhé světové války ani přes svou závažnost neopravňuje ke kolektivní pomstě, která se udála ve dnech konce války a pokračovala až do úplného odsunutí sudetských Němců.

Zejména tzv. divoký odsun Němců, který započal již koncem května 1945, provázela řada zločinů v podobě vražd jednotlivců i skupin mužů, žen a dětí, velmi často jen pro jejich německý jazyk bez ohledu na skutečnou vinu. Takové činy nejen že byly všeobecně tolerovány, ale dokonce je posvětila vláda zákonem č.115/1946 Sb. jako jednání, "které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů", zajišťující vrahům beztrestnost.

Tvářit se jako by vše již bylo zapomenuto, případně toto jednání schvalovat ve jménu kolektivní viny, znamená zakrývání starých ran bez možnosti jejich úplného zahojení. A jak historie mnohokrát ukázala, mohou se staré rány často rozbolavět v tu nejméně příhodnou chvíli.