Problematika historického srovnávání

Prakticky nejčastější způsob, jakým se setkáváme v běžném životě s historií, je právě pomocí historických paralel či tzv. historického srovnávání, kdy porovnáváme různé instance potvrzující či naopak vyvracející naše tvrzení.

Má ale toto srovnávání smysl? Měli bychom ho vůbec dělat?

První, a nejspíše samozřejmou odpovědí, bude pro každého z nás snadné potvrzení poslední otázky. Ano, měli bychom srovnávat, především už jen z toho důvodu, že historie je učitelkou života. Porovnávání pomocí historie je technicky vzato pouhé aplikování historie v praxi. Navíc se jedná o úkaz, který je přímo zakořeněn v naší přirozenosti. Člověk je bytostí obdařenou pamětí, na kterou se prakticky každodenně odkazuje.

Má to ovšem svá úskalí. Jak bylo zmíněno, člověk vychází často z vlastní paměti, a ačkoliv je paměť zdrojem mnoha poznatků, vzpomínek a skutečností, dochází neustále k jejich zabarvování. Vzpomínky se vytrácí a splývají dohromady s jinými, především ale dochází k jejich citovému zabarvení. Není tedy divu, když mohou mnozí líčit krvavá období historie jako radostná, protože tehdy byli dětmi či prožívali hezká období jejich života. Tato skutečnost se vztahuje i na historický výzkum, který se opírá o práci s pamětníky. Pamětník si může pamatovat sice nejeden fakt, ale rozhodně není jeho výpověď objektivní, zároveň, jak bylo zmíněno, se mu vzpomínky mísí s jinými událostmi, které nemusel ani zažít. Bolestnou připomínkou pro nás nicméně je, že toto nelze říct ani o písemných pramenech, protože i ty nesou značné stopy zaujatosti. Je tedy nesmírně obtížné zkoumat historii i z literárních textů.

Druhým problémem je obecné povědomí o historických faktech, v dnešní době bývá tento pojem zastřešen pod kouzelné slovíčko „narativ“. Vykládat či učit historii objektivně a nezaujatě je prakticky nemožný úkol. Nejde ani tolik o nedostatek pramenů a informací, nýbrž o skutečnost, že musíme uvést ony historické skutečnosti do pomyslné příběhové linie, abychom mohli vysvětlit tu nebo onu část historie. Tím se nicméně ale dostáváme k základnímu problémů. Tím je fakt, že právě tímto činem dáváme chtě nechtě ideologický základ našemu učení se historie. Asi nejlepším příkladem jsou dějiny českého středověku, kdy na českých školách učíme studenty o tomto období jako o dobách, kdy se čeští vladaři snažili získat královský titul, přičemž se jim to kvůli zlým panovníkům dnešního Německa nedařilo. Že se jedná o téměř tristní a fakticky dokonce chybné zjednodušení, které navíc dává lidem do jejich povědomí určitou formu narativu, jak mají pohlížet na výklad našich dějin, je více než zřejmé. Je zajímavé poukázat, že to byli právě obrozenci, kteří zanesli do historie mnohé protiněmecké narativy, jež později jen prohloubily problémy v česko-německých vztazích, a které zároveň dodnes setrvávají v české společnosti. Naše obecné povědomí o historii a historických skutečnostech bývá navíc zaplevelováno nejen oněmi zjednodušenými výklady, ale i omezujícími primitivními mechanismy propagandy či sdělovacích prostředků. Nejlepším příkladem je pravděpodobně představa plně motorizovaného Wehrmachtu, který sice nikdy neexistoval, ale propagandistické filmy Třetí říše a následné zpracování pop kulturou způsobily, že představa nacistické armády s hromadou vozidel, tanků a děl téměř zlidověla, ačkoliv ve skutečnosti není vůbec pravdivá.

Další bolestnou skutečností je připomenutí, že nevíme, jakým způsobem nejlépe historii vyložit. Marxistická ideologie se snažila uvádět historii jako onu linii pokroku, jež končí v marxistických myšlenkách. Ačkoliv marxistická věda v mnoha ohledech šlápla vedle, nedá se říct, že by nedocházelo v našich celých dějinách k jisté pokrokové linii. Jiní zase tvrdí, že naše historie je cyklická. I to je pravda, ale nemůžeme tvrdit, že se historie opakuje. Opakují se pouze aspekty či zlomové části, nýbrž ne celky. Husovo hnutí se nedá považovat společně s Lutherovou reformací za cyklus, nýbrž pouze za události, jež sdílí některé společné znaky, přičemž ale každá z těchto událostí prochází následně jiným, vlastním a originálním vývojem.

Poslední obtíží je dozajista vědomí, že nikdy nebudeme schopni obsáhnout historické vědění natolik, abychom si mohli ono historické srovnávání dovolit. I profesionální historikové nemohou tvořit objektivní historické porovnávání, neboť jejich vzdělání není, a ani nemůže být, dostatečné. Historie není oborem, který nám dává jasné odpovědi ano a ne, nýbrž nám ukazuje bohatou zásobu informací, jejichž zpracování je krajně obtížné.

Cílem tohoto textu nicméně není přimět čtenáře, aby historicky nesrovnával. Člověk by naopak do jisté míry srovnávat měl, neboť právě ono srovnávání je nejlepším využitím historie, které mohou užívat všechny vrstvy. I proto je ale potřebné být nanejvýš opatrný a být si vědom toho, že historie není zcela jasná, přímočará a jednoduchá, naopak je komplexní, složitá a neustále se měnící.