Historický fetišismus

Ve veřejném prostoru se poměrně často setkáváme s jevem, který, ačkoliv je vlastně přirozený, zřetelně ovlivňuje naše historické smýšlení. Jedná se o historický fetišismus.

Tento pojem, jakkoliv radikálně zní, vychází z poměrně jednoduché premisy. Každý člověk má tendenci vnímat určitou epochu, i třeba z vlastního života, za lepší nebo horší. Když člověk ve svém mládí nadšeně prožívá devadesátá léta, bude se k nim nostalgicky ve vzpomínkách vracet. Naše vlastní paměť je navíc značně selektivní, vybírá převážně události, které jsou pro nás veskrze pozitivní, zatímco negativní vzpomínky sveřepě vyhazuje. Tato skutečnost samozřejmě ukazuje, že lidská paměť není objektivním historickým pramenem, ale zároveň poukazuje na stále se opakující fenomén: hodnocení historie.

Jak bylo již načrtnuto, jedná se o jev značně přirozený. To jen podtrhuje fakt, že lidský druh má ve své přirozenosti tendenci vše hodnotit a porovnávat, přičemž ve výkladu historie je toto porovnávání klíčovým aspektem. Historie je studium mnoha dějových linek příběhů, které se více či méně navzájem ovlivňují. Chceme-li historii, obzvláště jako laici, uchopit, potřebujeme do tohoto velkého příběhu lidských dějin vnést prvek dobra a zla, ale i právě hodnocení jednotlivých historických epoch. Na tom není nic zvláštního, pokud chceme udělat historii nějakým způsobem atraktivní, musíme nějakým způsobem z výkladu vytvořit příběh. Ale právě příběhem vnášíme už do historie onen hodnotící faktor.

Problematika tohoto aspektu sahá hluboko do samotné historiografie. Jako příklad uveďme Františka Palackého či národní obrozence. Jejich historické práce jsou jen ukázkovými příklady dělení na „my a oni“ a na strany či doby dobré i zlé. Není divu, že když Divadlo Járy Cimrmana ve hře Blaník mluví o národních výhrách a prohrách, nekonají tak její tvůrci proto, že by jednali z nějaké vlastní pohnutky, nýbrž pouze kopírují zažitý rytmus pohledu na dějiny.

Nabízí se ovšem otázka, zda je nějak možné se tomuto jevu nějak vyhnout. Osobně zastávám stanovisko že ne. I v té nejvíce objektivní historické práci přeci jen nalezneme nějaké hodnotící výrazy či slova. Tomu pomáhá navíc i dnešní doba, v níž se téměř po člověku vyžaduje, aby měl na každou jednotlivou věc vlastní názor. Můžeme nicméně snížit naši míru neobjektivity, a to tím, že budeme neustále zpochybňovat naše vlastní tvrzení, neboť právě jejich falzifikací můžeme nacházet nové faktory, které jsme, kvůli naší zaslepenosti, přehlédli. Tím získáme mnohem větší přehled o celkovém tématu, a i když nebude náš finální pohled objektivní, neboť tento bod je nedosažitelný, můžeme se k němu co nejvíce přiblížit.

Název článku nicméně mluví o nebezpečí, které může plynout z přehnaného přijímání zaujatého výkladu historie. Poněkud radikální pojem „historický fetišismus“ se snaží vyjádřit situaci, kdy lidé využívají historický výklad jako oporu svých vlastních politických tvrzení. Někdy může být tento fetišismus relativně mírumilovný, například u adorace První republiky, jindy zase naprosto zlovolný a ideologický. Skvělým případem je Třetí říše, která už ve svém názvu zdůrazňuje historické zaujetí ke dvěma historickým epochám Německa – k Svaté říši římské a k Německému císařství. A opět, podobný charakter měla i Svatá říše římská, která chtěla navázat na říši Římskou. Lidé si takto fetišizují historii, dělají z oboru poznání nástroj propagandy a argumentu, z jeho neustálého zkoumání vytváří jeden uzavřený závěr, jež využívají jako opěrku pro vlastní názory. Přesně takové věci nesmíme jako společnost dopustit, neboť tím můžeme historii kompletně zničit a dehonestovat. Historie má být v tomto ohledu vědním oborem, který nikoho a nic nepreferuje, nikoliv prostředkem, kterým si potvrzujeme nějaké současné politické přesvědčení.

Skutečností nicméně zůstává, že historický fetišismus existuje i v dnešní době, a je pouze na nás, zda jej budeme slepě přijímat, nebo se jej snažit, i když tím půjdeme někdy proti našim vlastním přesvědčením, vyvracet.