Historické Memento Mori

Jedno z témat, které se neustále napříč lidskou historií opakuje, je téma smrti. A ačkoliv se může zdát, že tato tematika je z historického hlediska nezajímavá, pro historika ukrývá mnohé zajímavé skutečnosti.

Smrt jako taková bývá zobrazována, a tedy i reflektována, napříč celou naší historií. Jedním z těchto projevů je například Danse Macabre, tedy tanec mrtvých. Toto zobrazení tancujících kostlivců, kteří užívají slavnost dne, protože další už nemusí zažít, vzniká přibližně v 15. století, kdy Evropu vybíjely morové epidemie. O několik století později reflektuje pomíjivost života ve svých dopisech například kardinál Richelieu. Panovníci leckdy strávili část svého života budováním nekropolí a přípravami jejich vlastních pohřbů. Historičtí antropologové by zkoumali především smrt a obřady s ní spojené jako dějiny rituálů či dějiny vnímání, přitom ale přehlíží skutečnost, kterou se pokusím v následujících řádcích načrtnout.

Smrt je totiž pro historika zásadním zmarem. Naše pojetí historie pracuje s jednotlivými členěními na zemřelé panovníky, nastupující dynastie, vymírající rody atd., zatímco ale přehlíží, jak moc je jeden lidský život v tomto neustálém běžícím kolosu krátký. Jeden z českých pánů, Václav Budovec z Budova, umíral na Staroměstském náměstí v 70 letech. Co zažil? Prakticky vzato pro České království relativně klidné období, dnes shrnuté na středních školách do jedné či dvou hodin dějepisu, a to Václav Budovec patří k těm šťastnějším jedincům. Mnozí lidé prožili své životy, aby jejich následná doba upadla téměř do zapomnění, ba dokonce aby byla někdy jen okrajově zmíněna. A stejný nevyhnutelný zánik hrozí i nám.

V naší přítomnosti se studiem historie, poněkud logicky, zaměřujeme na doby minulé. Ale přesně to je do jisté míry chybou. Jako kdybychom zapomněli, co bude po naší smrti, že pomyslná linie času a dějin se najednou nezastaví, ale půjde dál, bez nás, vlastní cestou. Čteme v novinách články o různých osobnostech, utvářející naši současnou historii, ale neuvědomujeme si, že si třeba nikdy v novinách nepřečteme už o jejich smrti, zkrátka a dobře, jejich příběh pro nás zůstane nedokončený. To samé platí o rodině a o našich dětech. Nedožijeme se (doufejme) smrti našich dětí a vnoučat, nezachytíme jejich pokračování příběhu.

A jak dějiny půjdou dál, naše období začne mizet, začne blednout, dokud z něj nezbude jen pokřivený obraz, jaký máme dnes o jakékoliv jiné dějinné periodě. Historikové budoucnosti budou těžce analyzovat dobu epidemie Covidu, protože budou zápasit s nedostatkem pramenů, nedostačujícím počtem ego dokumentů či nedostatkem objektivních informací, protože jak víme, historický pramen výhradně zaznamenává to, co chce, aby bylo zaznamenáno, nikoliv objektivní skutečnost. A i když my tato fakta známe a jsme si jimi vědomi, protože stejným způsobem toto ovoce našich předků zakusujeme u našeho historického bádání, nijak tuto skutečnost nereflektujeme, abychom zanechali pro budoucí generace lepší pramenné dědictví. Žijeme stejně jako středověcí chudáci, zažívající morové epidemie – žijeme přítomností, nemyslíme na zítřek, tančíme den co den náš tanec smrti, bez pomyšlení na to, co přijde po nás, co zanecháme a jak zanecháme. Tento fenomén není ovšem spjat výlučně s naší dobou. Už v antice se uzavíraly míry na věčné časy“, ačkoliv vydržely jen pár let. Výše zmíněný Richelieu sice lamentoval nad pomíjivostí života, to mu ovšem nebránilo k hromadění majetku v milionech livrů. Naše doba akorát díky globalizaci vygradovala do soupisů oněch „nej“ a přívlastků „všech dob“, i když to jsou převážně přehnaná tvrzení.

Závěrem lze jen dodat, že tento text není míněn jako výčitka naší době. Je to pouhé konstatování lidské přirozenosti, která se ze dne na den určitě nezmění, která zde byla před námi a bude i po nás. Co ovšem může vést k zamyšlení je otázka, zda-li bychom neměli změnit naše historické vnímání, nezaměřovat se tedy pouze na zkoumání minulosti, ale i na zaznamenávání přítomnosti s ohledem na budoucnost. Protože to je jeden z největších darů, který můžeme našim následovatelům zanechat. Lidé umírají, zkušenosti mohou, pokud se budeme dostatečně snažit, setrvat.