Nádherné Slavonice měly v minulém století pohnutý osud. Když obdivujeme kulisy jejich krásně zachovalého historického centra, zapomínáme někdy na místní obyvatelstvo, které bylo od středověku především německy mluvící.
Vznik Československa se zde neobešel bez zásahu armády, ztráta odbytišť rakouské monarchie či velká hospodářská krize městu opravdu nepomohly. Zažily marné budování pevností na sklonku první republiky i postoupení svého území nacistické říši. Po druhé světové válce došlo k vysídlení německy mluvících obyvatel. Po téměř kompletní výměně obyvatelstva a komunistickém převratu byly Slavonice zahrnuty do hraničního pásma, čímž bylo město izolováno a zbaveno příjmů z turistiky. Komunistická totalita navíc tuto perlu Moravy, ležící do roku 1918 v Moravském markrabství a do roku 1948 v Moravskoslezské zemi, nesmyslně (či spíše záměrně) přičlenila k Jihočeskému kraji, k jindřichohradeckému okresu. Korunu všemu nedobrému nasadila klausovsko-zemanovská reforma územní „samosprávy“, kterou byly obnoveny kraje v gottwaldovských hranicích. Dnes už můžeme říci, že krajské zřízení z roku 1997 dostalo přednost před zemským ze stejných motivů, jako v roce 1948: z touhy centralisticky všechno ovládat. Tato tendence snad byla zesílena i z Prahy uměle a umně živeným strachem z neexistujícího moravského separatismu po rozpadu Československa. Komunistický zločin v podobě likvidace Země české a Země moravskoslezské zůstal nenapraven a Slavonice byly opět nerozumně začleněny do Jihočeského kraje. Zkuste to vysvětlit někomu v Bavorsku či v Dolním Rakousku – nepochopí, neuvěří.
Nikoho tak nemůže překvapit, že se dnes lidé začínají ve své historické, geografické, identitární a především hodnotové orientaci poněkud ztrácet, jsou „vykořenění“. To, co by před pár lety bylo ještě považováno za znak přinejmenším velké míry neznalosti, tedy označit Slavonice za město (jiho)české, nikoliv (západo)moravské, stává se dnes bohužel pomalu standardem. Typickým příkladem je zpráva ze včerejších médií, kdy ČTK oznámila jako vítěze soutěže o město roku „jihočeské Slavonice“. V textu sice korektně uvádí, že se jedná o město moravské, nicméně lidé i jiná média, která zprávu převzala, se soustředí pouze na nadpis článku. Pokud by se jednalo o jediný přiklad, člověk by nad tím mávl rukou. Jelikož však v posledních letech jsou takových příkladů tisíce, jedná se o útok na moravskou identitu, ať už je záměrný či nezáměrný. Většina lidí již otupěla a z pocitu marnosti (či z neznalosti) nereagují, což však neznamená, že jim to hluboko uvnitř nedělá „hodně zle“. Někteří to však nevzdávají.
Prozradím vám to, co se z médií běžně nedozvíte, tedy jak někteří z nás, moravských snílků, reagují na podobné informace. Naše reakce se dá rozdělit do dvou skupin: na racionální (pro vnějšího pozorovatele „brněnská lumpenkavárna“) a emocionální (pro pražského byznysmena „ovíněný krojovaný venkovan z regionu“) – většinou však svorně působíme jak smíšená skupina „emocionálně nevyrovnaných rozumbradů“, „ublíženeckých moravských potížistů“, kteří by už „měli táhnout“, jak nám někteří čeští vlastenci (někdy i politici „demokratických“ stran) píší na facebook či do mailů (jiné reakce jsou zde nepublikovatelné). Zástupci médií pak na základě obsáhlé korespondence s představiteli výše jmenovaných skupin někdy texty opraví či doplní (minimálně), občas s námi debatují (zřídka), většinou však mlčí. Prostor v médiích dostáváme pouze v případě, že v Praze vymyslí nějaký problém (Czechia, hymna…), často v oblasti sportu, do vážné politické diskuze dospělých zatím nejsme připuštěni.
Racionální reakce některých z nás na počešťování všeho moravského spočívá v tom, že dotyčnému zástupci renomovaného média napíšeme, že se mýlí, že Slavonice přece vždy byly moravským městem, když odjakživa leží na Moravě. Často se nám dostane odpovědi, že to je sice pravda, ale když od roku 1997 leží v Jihočeském kraji, jsou přece především městem jihočeským. Namítáme, že třeba Mariánské lázně leží také v (miniaturním) Karlovarském kraji, ovšem přeci nejsou městem „karlovarským“, ale českým, když se nachází v Čechách, Uherské Hradiště samozřejmě není město „zlínské“, ale moravské apod. Na to následuje odpověď, že přeci žijeme v České republice (poprvé v celých dějinách vznikla až jako Česká socialistická republika po okupaci r. 1968), tedy zemanovském Česku/Czechii, tudíž je i moravská metropole Brno městem českým. A když nám to nestačí, je to tak i v hymně (Tyl však myslel Zemí českou pouze Čechy) a všichni mluvíme česky (dle Jungmannovy jazykové nacionalistické definice českého národa, která však rozhodně není „pravdou od Boha“). Korunu pak tomu nasadí ten novinář, který „českost“ moravských měst opírá o komunistický zločin: když byla Moravskoslezská země v roce 1948 zrušena, žádná Morava už není. Když i nadále trváme na svém, že se neřídíme českým nacionalistickým diskurzem 19. století ani byrokratickými paskvily sociálních inženýrů století dvacátého, ale zdravým rozumem a preambulí Ústavy, v níž není napsáno, že jsme národním státem Čechů („národní dopravce“ České dráhy vozí zatím i Moravany a Slezany, než je začnou bojkotovat), ale že ČR je státem občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, debata zpravidla končí.
Samozřejmě se z moravské části ČR objevují i emocionální reakce – zkuste říci Skotovi, že žije v severní Anglii, pochopíte. Lidé neudrží nervy, začínají hovořit o anexi moravského území Čechami, o okupaci, sklouznou k jadrným výrazům o Pražácích apod. Na to česká strana zareaguje, že jsme separatisté, nacionalisté apod., přitom svoji vlastní českou nacionalistickou a někdy až šovinistickou pozici nevnímá, více taktu k Moravě a jejímu obyvatelstvu nemá. Horší ale je, že pokud se lidé na Moravě z médií, od politiků i ve školách každodenně po mnoho let dozvídají, že nežijí na Moravě, ale v Čechách (většina už si to asi opravu myslí), že nejsou Moravany, ale Čechy, mnozí z nich přestávají věřit nejen v média, ale i v polistopadový demokratický systém, a stávají se pak snadnou kořistí protievropských putinovských trollů – pak jim může být bližší Sputnik před ČTK. Na to se dá z mocenského centra zareagovat ještě tužší čechizací (nedoporučuji, i když se mi zdá, že to právě probíhá), nebo novým a důkladným zamyšlením se nad Moravou, jejím obyvatelstvem a postavením této ještě v minulém století svébytné země, uvnitř ČR, uvnitř EU.
Slavonice jsou exemplárním případem toho, co se to u nás ve 20. století stalo, jak zde bylo všechno – především hodnoty – mnohokrát hrubě zpřeházeno, zpřevraceno, znásilněno. Problém odpovědi na otázku „Kde domov můj?“ se tak netýká jen Slavonic, ale i Dačic, Svitav, tedy částí krajů Jihočeského a Pardubického, moravské části kraje Vysočina a vlastně celé České republiky. Řešením není ignorantské mlčení, jízlivý výsměch, lživé nadávky, řešením je demokratický dialog – prosím zahajme jej. Text uzavřu citací jednoho známého Moravana: „Moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz a aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“ TGM
