Na Velký pátek po křížové cestě v Jeruzalémě

Jeruzalém. Každý pátek v průběhu celého roku procházejí františkáni všechna zastavení křížové cesty v Jeruzalémě. Jeden z pátků je ale výjimečný, je to Velký pátek. Do Svaté země se na nejdůležitější křesťanské svátky sjíždějí křesťanští poutníci z celého světa, aby mohli v modlitbách projít poslední cestu svého Spasitele Ježíše Krista. Atmosféra je úžasná. Pro muslimy a židy, kteří v Jeruzalémě žijí, je to ale běžný den, Kristova cesta na Kalvárii je nezajímá. Pro křesťana nebo hledajícího poutníka je to něco zcela mimořádného. Na tomto místě se psaly dějiny spásy. Tudy kráčel těžce mučený Ježíš z Nazareta, podle křesťanské teologie člověk a Bůh v jedné osobě.

Skalní dóm se svou impozantní zlatou kupolí stojí na Chrámové hoře v centru Jeruzaléma. Tato islámská stavba stojí na místě tehdejšího židovského Jeruzalémského chrámu. Místo je posvátné pro židy, kteří se shromažďují zejména u „západní stěny“, pro muslimy, i pro křesťany, neboť v chrámě působil Ježíš, který byl ukřižován na nedaleké Golgotě. Skalní dóm byl postaven mezi lety 687–691 devátým chalífou Abd al-Malikem. Stojí v centru hory, kterou židé a křesťané nazývají Chrámová hora a je ztotožňována s horou Moria, kde měl Abrahám obětovat syna Izáka. Muslimové dóm nazývají Vznešená a ušlechtilá svatyně. Uvnitř je skála, ze které, jak muslimové věří, vystoupal prorok Mohamed s archandělem Gabrielem do nebe, aby obdržel od Mojžíše modlitby, se kterými se později vrátil na zem.

Jediným skutečným pozůstatkem Jeruzalémského chrámu je tato „západní stěna“, známá také jako Zeď nářků. Je to pozůstatek obrovského druhého chrámu. První chrám byl postaven za krále Šalamouna vládnoucího mezi lety 970-931 př.n.l. a zbořen králem Nabukadnezarem II. v roce 586 př.n.l.

Druhý chrám byl vybudován po návratu židů z babylonského zajetí (586–537 př. n. l.) a zbořen Římany roku 70 našeho letopočtu. Tyto mohutné kamenné kvádry jsou původní západní stěnou rozsáhlého druhého chrámového komplexu.

První zastavení křížové cesty je u místa bývalé římské pevnosti, kde proběhl soud (Mt 27, 2) a Ježíš byl odsouzen k smrti. Dnes je zde muslimská kolej Omarovy madrasy. Je brzké dopoledne, přesto je už velmi horko. Slunce pálí do kamenných stěn starých budov, mezi kterými se odehrávaly dějiny. Schází se bezpočet skupin poutníků mnoha národů – Asiaté, Afričani, Evropané, Američani… Přidáváme se ke skupině indických křesťanů.

Oblouk Ecce homo. Pod tímto kamenným obloukem Pilát spatřil zbičovaného Ježíše s trnovou korunou, v rudém plášti a prohlásil: „Hle, člověk!“ (Jan 19, 5)

Druhé zastavení je u Kaple bičování. Na tomto místě byl Ježíš krutě zbičován a ponižován (Mk 15, 15). Potom vzal na svá bedra kříž. Poutníci se tiše modlí. Na místech jednotlivých zastavení se střídají různé skupinky věřících. Před námi kráčí Korejci, za námi už čekají křesťané z Ghany. Zaznívají modlitby ve všech jazycích. Většina skupin nese velký kříž.

Židé jsou kvůli neustálému nebezpečí velmi militantní. Muži chodí na vojnu na tři roky a jsou velmi tvrdě cvičeni. Ženy chodí také na vojnu, a to na dva roky. Také ony jsou cvičeny v bojových uměních a procházejí velmi drsným výcvikem.

Třetí zastavení se nachází u místa, kde Ježíš podle tradice poprvé klesá pod tíhou kříže. Posvátná atmosféra prostupuje okolí. Indičtí poutníci křížovou cestu hluboce prožívají. Je zvláštní poslouchat křesťanské modlitby v jazyce hindí.

Čtvrté zastavení je před arménským kostelem Panny Marie Bolestné. Dříve tu stál kostel založený křižáky. Zde Ježíš potkal svou Matku Pannu Marii.

Páté zastavení. Římští vojáci tady zadrželi Šimona z Kyrény a přinutili jej nést Ježíšův kříž (Lk 23, 26). Poutníci se zastavují ve zcela zaplněné uličce, která se prudce zvedá vzhůru ke Golgotě. V uličkách není k hnutí. Prolínají se tady nejrůznější vůně, zvuky, modlitby, pocity…

Šesté zastavení. Podle tradice zde Veronika podala Ježíšovi roušku a otřela mu krev a pot. Evangelisté však tyto informace neuvádějí. Atmosféra na křížové cestě je čím dál silnější. Je velké horko, slunce nemilosrdně pálí.

Sedmé zastavení. Ježíš podruhé padl pod tíhou kříže. Toto místo označuje římský sloup ve františkánské kapli. Ani tuto událost nenajdeme v žádném z evangelií. Osmé zastavení je na místě, kde Ježíš napomínal plačící ženy (Lk 23, 28). Skupinka poutníků z Ghany v čele s knězem se s námi spojila. Při modlitbách zní zajímavá směsice tří odlišných jazyků.

Deváté zastavení je na nádvoří Etiopského kláštera. Podle tradice na tomto místě padl Ježíš potřetí pod křížem. Přidávají se k nám řádové sestry a několik poutníků z Francie. Desáté až čtrnácté zastavení se nacházejí na samotné Golgotě. V překladu Lebka, podle vzhledu pahorku – latinsky Kalvárie (Mt 27, 33). Dnes zde stojí chrám Božího hrobu a jednotlivá zastavení probíhají uvnitř. Desáté zastavení připomíná, že Ježíš byl zbaven roucha. Jedenácté zastavení – Ježíš byl přibit na kříž (Mt 27, 35). Dvanácté zastavení – Ježíš zemřel na kříži (Mt 27, 50). Třinácté zastavení – Ježíšovo tělo sňali z kříže (Mt 27, 59). Čtrnácté zastavení – tělo Pána Ježíše bylo uloženo do hrobu (Mt 27, 60). Tady už se mísí poutníci všech národů. Zaznívají modlitby v mnoha jazycích a posvátné chvíle prožívají v jednotě lidé nejrůznějších kultur a zvyků.

Během křižáckého období byl dóm svěřen augustiniánům, kteří ho změnili na kostel, a mešita Al-Aksa se stala královským palácem Baldwina I. v roce 1104. Templáři, neboli Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu (řád byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku), kteří věřili, že dóm je na místě původního Šalamounova chrámu, zřídili v mešitě Al-Aksa přiléhající k Dómu svůj hlavní stan.

Muslimové chovají Skalní dóm ve velké úctě. Je to jejich třetí nejposvátnější místo. Ke křesťanům jsou přátelští a dokonce ve svých obchůdcích v uličkách Jeruzaléma prodávají i křesťanské suvenýry a kadidlo. Vztahy se židy jsou ale na bodě mrazu.

Židé věří, že pouze oni jsou vyvoleným národem předurčeným ke spáse. Věří, že mesiáš ještě nepřišel. Ježíše Krista jako spasitele nepřijali. Židé se k nám chovali velmi vlídně, ovšem pouze do té chvíle, než přišla řeč na Mesiáše.

Getsemany. Tyto olivovníky rostoucí v Getsemanské zahradě mohou být starší dvou tisíc let, a tedy právě pod nimi se mohl Spasitel modlit, než byl předveden před veleradu (Mk 14, 53-65). Od 5. století odtud vyráží na Květnou neděli průvod křesťanů s palmovými ratolestmi do Jeruzaléma.

Mnoho dalšího z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou a středním východem jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.