Věrnost straně jako kritérium akreditace novinářů.

Novináře můžeme hodnotit podle nějakých kritérií na objektivitu, vyváženost apod., to je naprosto v pořádku. Když ale stát začne hodnotit novináře podle věrnosti ke straně, tak mluvíme o kádrových posudcích.

Nepohodlní novináři

Člen vlády Macinka vysloveně zakázal deníku N udělit akreditaci. Fakticky tak neumožnil dotazování někomu, kdo je velmi nepohodlný a to konkrétně Zdislavě Pokorné. Novinářky, která uspěla s trestním oznámením na Filipa Turka platonického partnera Petra Macinky. Policie a státní zastupitelství potvrdilo, že Turek spáchal trestné činy, které jsou ale promlčené (přišlo se na něj pozdě).

Tatáž novinářka mimochodem informovala o Bitcoinové kauze. Takže asi těžko bude opoziční novinářkou.

Macinka přitom ani nepředstírá, že jde o nedostatek místa, bezpečnostní problém nebo nesplnění nějakých obecných pravidel. Zakázal akreditaci konkrétnímu médiu a konkrétní novinářce čistě účelově – z touhy ji ponížit a pomstít se za Turka. Tomu odpovídá nejen jeho komunikace, ale to, že dovoluje svému poradci ponižovat paní Pokornou.

Není to ale problém jen Motoristů. Celkově vláda si navykla napadat a urážet nejen novináře, ale i soudce, úředníky a neziskové organizace. Dokonce jsme viděli i vyhrožování novinářům – viz. Vondráček.

Relevantní hodnocení vs kádrování novinářů

Účelovost se projevuje už tím, že vláda neposkytla žádný klíč, na základě kterého hodnotí novináře jako alternativní či dokonce konspirační. Zdá se to tedy jen jako dehonestující nálepka médií, která zveřejnují nepohodlné kauzy.

Jakmile je jediným důvodem k omezování novinářů jsou nepohodlné otázky a nelibost, tak můžeme mluvit o kádrování, nikoliv o relevantním hodnocení.

Naši politici zřejmě nechtějí novináře, ale vládní přitakávače.

Veřejný zájem

Politik samozřejmě nemusí mít rád každého novináře. Nemusí mu být příjemná otázka ani způsob, jakým je položena. Jenže novinář se neptá pouze sám za sebe. Ptá se za veřejnost, která politika platí, svěřila mu moc a má právo vědět, co s ní dělá. Když člen vlády odmítne nepohodlného novináře, neodmítá jen jeho. Odmítá odpovědět občanům.

Právě tady začíná papalášství. Politik přestane chápat úřad jako službu a začne jej považovat za své panství. Ministerstvo je jeho dům, tisková konference jeho večírek a akreditace pozvánka, kterou rozdává podle osobních sympatií. Příjemní mohou dovnitř, nepříjemní zůstanou za dveřmi. Jenže ministerstvo Macinkovi nepatří. Patří státu a ten patří občanům – včetně těch, kteří ho nevolili a kladou otázky, a ty nemusí být pohodlné.

Zakázaná kontrola

Papaláš se pozná podle přesvědčení, že veřejnost se mu nemá co dívat pod ruce a že jsou nad zákonem (odtud útoky na soudce, kontrolní úřady a novináře). Že otázky jsou drzost, kritika útok a odpověď laskavost.

Demokratický politik naproti tomu ví, že skládat účty není žádná laskavost, ale součást práce. Neodpovídá proto, že si to novinář zasloužil. Odpovídá proto, že občané si zaslouží vědět.

A právě nepohodlné otázky jsou nejdůležitější. Na pochvalu odpoví ochotně každý. Proto dnešní vláda raději leze k vládnímu kývači Xaverovi a dělají si vlastní podcasty. Skutečný vztah politika k demokracii se ukáže až ve chvíli, kdy se ho někdo zeptá na jeho vlastní selhání, podezření nebo osobní vazby. Jestliže tehdy místo odpovědi nechá novináře vyvést či nepustit dovnitř, nebrání se útoku. Brání veřejnosti v kontrole.

Vláda není vrchnost a občané nejsou poddaní čekající, zda jim pan ministr či premiér milostivě něco sdělí. Veřejná moc funguje opačně: vláda je dočasný správce cizí moci a novinářská otázka hlasem občanů, kterým se zodpovídá. Možná právě proto některé politiky tolik dráždí. Na okamžik jim totiž kazí příjemnou iluzi, že stát patří jim.