Rodiče nejsou geny, ale činy. Máme právo na řádnou výchovu, ne na maminku...

„Děti mají právo na maminku“ říká část populace. Já říkám, že mají právo na rodiče. Rodičem jsou ale osoby, které dítě vychovávají, nikoliv ti, co darují sperma či rodí. Na dítě neexistuje vlastnické právo, jen právo ho zastupovat

Já souhlasím s tím, že děti mají právo na rodiče, nikoliv jen na maminku. Argument maminkou považuji za argumentační faul hrající na emoce, zastírající podstatu rodičovství a problémy s tím spojené.

Znám rodinu, která je zároveň profesionálními pěstouny, a tak vím, že občas ty kýžené maminky bručí ve vězení. A když si to odpykají, tak jim stát ty děti vrací jak mobil či klíče. Odtrhává je z funkčního a bezpečného prostředí a vtahuje je do nejistoty k člověku, který má přes 70% šanci na recidivu (opakování zločinu). Kontroly ze sociálky dětem navíc zakazují říkat pěstounům mámo/táto atd. atd., přitom s pěstouny častokrát stráví nejdůležitější část svých životů – své dětství.

Kdo je tady rodič?

Někdo bude argumentovat etymologií, což je asi nejhloupější argument ever. Další to posuzují z hlediska genů a někteří zas z pohledu výchovy. No a třeba stát na to u matek pohlíží z hlediska porodu a nehledí na dárcovství vajíčka, u otců hledí na genetický původ. Já osobně považuji za rodiče ty osoby, které dítě vychovávají, starají se o něj a mají s ním vztah. To je pro mě podstatné.

Proč upřednostňuji výchovu? Není to jen kvůli těm pěstounům, ale i případům chimérismu, které definitivně vyvracejí jakékoliv mé myšlenky na spojení rodičovství na základě genů. Občas se totiž stává, že se narodí člověk, který má v sobě genetickou výbavu nenarozeného sourozence. Jsou tak známi případy, kdy se rodí děti „maminek“ a „otců“, kteří se nikdy nenarodili. Můžeme snad přisoudit otcovství varlatům a mateřství vaječníkům? Asi těžko. Tak proč tak často činíme?

Geny mi přijdou ve výchově přeceňované a vytváří pocit, že kvůli tomu máme na děti nějaké vlastnické právo. Ale já jsem přesvědčený, že dítě nelze vlastnit. Lze mít přednostní právo dělat mu zákonného zástupce a povinnost se o něj starat. Když to někdo nedělá, neměl by mít právo říkat si rodič.

Rodiče mohou být stejného pohlaví. Penisem a vagínou nevychováváme.

Důraz na pohlaví při výchově mi přijde absurdní a hlavně koketující s nějakou trestnou činností. Rodiče, kteří při výchově nějak použijí své pohlavní orgány, zpravidla páchají nějaký tresný čin, nikoliv že by byli vzory vhodné následování.

A když jsme u těch vzorů. Doposud mi nebyl nikdo schopný vysvětlit, co do výchovy přináší pohlaví rodičů. Většinou jde o ideologické představy rolí – žena v domácnosti, muž živitel. Tohle rozdělení rolí ale vlastně nikdy moc nefungovalo. I ženy byly nuceny pracovat a ty bohaté využívaly chůvy, kojné...

Někde ty představy tradičních rolí dokonce vedou k sociálně ekonomickým problémům, jako například u ortodoxních židů, jsou ženy dokonce těmi, které zastávají obě role, zatímco muži převážně studují náboženské texty. Mužům tak chybí praktické vzdělání a pracovní uplatnění. Je to tak velký problém, že ortodoxní židé jsou závislí na dávkách a zátěží pro ekonomiku Izraele. Argument tradičních rolí mi tak přijde stejně absurdní, jako ten důraz na etymologii.

A pak jsou tu vzory postavené na stereotypech a předsudcích, že ženy jsou jemné, umírněné, blablabla, a muži tvrdí, nepláčou a jsou technicky založení... Nevím, jestli by tohle mělo být vzorem, když víme, že jsou to všechno vyvrácené nesmysly, které mnohdy vedou k neštěstí a omezování lidí na právech na vzdělání a pracovní uplatnění. Vezměte si jen ten fakt, že představa o mužích, kteří nepláčou, vede k tomu, že se častěji utápí v alkoholu a 4x častěji páchají sebevraždy. Takové vzory bych fakt dětem do hlavy nedával.