Obecně k tělocvikářům. neříkám, že to všichni dělají tak, jak zde popíši, ale každopádně jsem se s takovou výjimkou nesetkal. Miluji pohyb, ale ne díky nim.
Když jsem byl školou povinný, nebyl jsem kdovíjak fyzicky zdatný - chyběla mi výdrž, síla nikdy. Fotbalisti, hokejisti, cyklisti a další měli navrch - učitelé jim dávali výjimky, protekci a na hodinách tělocviku byli hvězdy.
Nás učitelé neučili, jak správně udělat cvik, vůbec je nepadlo nás opravit, že děláme něco špatně a že tím způsobem si můžeme udělat vážné zdravotní potíže, žádná zdravověda, žádná podpora. Když došlo na známkování, tak vám to učitel ukázal a v druhou chvíli to oznámkoval. Dát šanci si třeba ten hod koulí víc vyzkoušet a procvičit, známkovat techniku místo výkonu? Ne, proč? Tabulkový výsledek stačí.
Brali v úvahu zdravotní stav dětí? Ne. Dítě klidně může vyplivnout plíce. Řeší se to s rodiči, že možná má nějaké respirační potíže? Ne. Berou v úvahu nadváhu, když někoho nutí k něčemu? Ne, ať si dají do těla.
Tělocvikáři si to dělají jednoduché, chápou to jako odpočinkovou hodinu, pomalu jako mimoškolní aktivitu. Zapomněli učit nebo možná jim o to ani nikdy nešlo. Jsou v první linii těch, kdo mohou přivézt mladé lidi k pohybu a zdravému životnímu stylu. A totálně selhávají.
Když vidí nemotorně dítě, řeknou, že nemá vlohy, dál se tím nezabývají. Jejich pozornost si zaslouží jen ti "talentovaní", kteří jsou ve směs jen těmi, kdo dostali šanci a někdo se jim na tom fotbale věnoval o něco víc, než oni svým studentům.
Většina tělocvikářů jsou ty protekční děti, těmi, co měli navrch na škole. To je další kámen úrazu. Nemají vůbec povědomí o tom, jak se dítě, které rodiče nepřihlásili na žádný sport, cítí. Nevedou je ani k tomu běhu, k obyčejnému skákání přes švihadlo nebo k cvičení vlastním tělem, prostě k aktivitám, které mohou dělat prakticky zadarmo a držet se fit.
Má pro tělocvikáře jejich povolání vůbec nějaký smysl? Nebo je to jen o tom, udělat něco podle osnov, oznámkovat a jít domů? To jsou tak ubozí, že jim nesejde na dětech? I tlusté dítě může být v pozdějším věku svalovec a atlet nebo alespoň někdo s pozitivním a aktivním přístupem k pohybu. Děti neschopní nejsou, to tělocvikáři. Mají na jejich stavu lví podíl, to oni jsou zdrojem největšího odporu.
Možná by mohli zkusit slabším dětem nabídnout zlepšení. Jasně, budou mít k tomu zezačátku psychický odpor, ale ten jde překonat. Děti musí zjistit, že je pohyb těší, že jim to něco dává. I chytrý student s nad váhou z pohybu bude mít velký prospěch. Tělocvikáři by ale museli vyjít ven ze své pohodlné ulity a mít zájem.
Učitel tělocviku je důležité povolání, jsou jediní, kteří se věnují fyzické stránce, nelze je nahradit nebo úplně vynechat bez toho, aby to mělo negativní vliv na děti a pozdější dospělé. Pohyb přispívá k dobrému fyzickému, ale i psychickému stavu, snižuje deprese, úzkosti a stres, pomáhá prokrvit mozek, zvyšuje kreativitu.
Být tělocvikářem, jakého tady popisuji, tak bych si nafackoval a doufám, že tak řada z nich udělá. Zároveň doufám, že se pokusí o zlepšení. Nemyslím si, že by to byl okrajoví problém pár jedinců.
Budu rád za názor v diskusi.
Loučím se s vámi.
Nazdar.
