Když si starý automechanik myslí, že si může vyskakovat na mladé zákazníky

Hulvátství a arogance některých lidí starší generace mě nepřestává překvapovat. Čekám od nich spořádanost. Jen kvůli vašemu věku si myslí, že vám hned mohou zkazit opravu, tykat a věšet bulíky na nos.

Respekt a úcta k mladým lidem některým starším nic neříká.

Znáte to, někteří lidé vyššího věku se tváří jako elita národa, která umí všechno, zatím co ti mladí mají být úplně k ničemu, a nejlépe šoupat nohama a být zticha. A takový přístup zvolil i jeden automechanik, který opravoval auto mé druhé polovičky. Nejenže práci odvedl úplně na houby – špína po lakování, knedlíky barvy na laku, střepy ve ventilaci, naúčtování nového okna, ale dal tam staré a poškrábané, a to stejné i u dalších autodílů... Ale ještě k tomu začne tykat a namachrovaně vykládat, že je to tak v pohodě a že to lépe nejde.

Arogantní dědek

Když jsem zjistit, jak moc je odfláknutá oprava auta mé druhé polovičky, udělal jsem si fotky a sepsal všechno, co chci vyměnit a napravit. Hned druhý den, jsme dvěma auty vyrazili do dílny reklamovat odfláknutou opravu auta s tím, že ho tam prostě necháme ať to opraví. Když ne, dáme to jiným.

Starý automechanik, který ten cirkus vlastnil, tam měl dva dělníky a dospělého syna. Já jsem v klidu vytáhl papír se svými požadavky a podle seznamu jsem je hned ukazoval na autě.

Pan automechanik ale vsadil na kartu svého pokročilejšího věku oproti tomu našemu výrazně mladšímu, tak se začal chovat patřičně nadřazeně. Tykání starších lidí lze srtpět dokud je to přátelské. Když mi začal věšet bulíky na nos, že něco nejde opravit, tak jsem už ale vypěnil. No... možná spíš vybouchnul.

Nejdříve jsem vyřešil to tykání. To aby si nemyslel, že jsem nějaký hej nebo počkej. „Ne, já jsem zákazník, kterému jste odflákli opravu, a tady se bude jednat s úctou a respektem. Žádný tykání, jsem pro vás pan Flégl.“ Začal jsem. Dva dělníci a jeho syn okamžitě zalezli do kanceláře. Dědek na to zůstal sám.

„Jestli to neumíte opravit, tak to prostě dám někomu jinému, a nahlásím to na pojišťovnu.“ Pokračuji.

Dědek samozřejmě změnil notu a najednou to opravit jde a že sežene nové díly – „Kam byste to dával, my to opravíme.“ Začal.

„Fajn, tak mi tady podepíšete a orazítkujete reklamaci.“ Pokračoval jsem a nechal ho podepsat připravené papíry.

Pro dědka to ale byla otázka vlastního ega, takže se nezapomněl při podepisování chlubit tím, jak to auto zachránil, a že bychom měli být vděční. Prostě takové ty řeči, co lidé trousí, aby jim zůstali zbytky nějaké důstojnosti a nevyšli z toho tak špatně.

Já ale věděl, že jsem vyhrál. Smál jsem se mu – takový lhář a podvodník si nic jiného nezaslouží.