Dýško nedávám. Proč bych měl? Je to hloupost!

Dýško nedávám. Proč bych měl platit cizí zaměstnance, když prodavačce v krámu taky nenechám ani kačku? Gastronomie z nás dělá rukojmí citového vydírání u terminálů. Je čas říct dost a přestat vyhazovat peníze z okna.

Není to moje povinnost, ale práce zaměstnavatele. Pokud si v restauraci objednám svíčkovou za tři stovky, očekávám, že v té ceně jsou započítány náklady na suroviny, energie i mzda člověka, který mi ji přinese a uvaří.

Od kdy je povinností zákazníka dorovnávat platy zaměstnanců? A vlastně, kde ty peníze skončí? Když číšníkovi nechám dvacku, dostane z ni část i kuchař? Když ji zaplatím na terminálu, dostane ji vůbec ten zaměstnanec, který mě potěšil?

Proč zrovna gastro? Tohle je argument, na který nikdo nemá odpověď. Proč necháváme dvacku číšníkovi za to, že odnesl talíř ze stolu, ale nenecháme stejnou částku i prodavačce v supermarketu, která osm či dvanáct hodin denně skládá těžké bedny v zimě u chlaďáku a pak ještě v návalu nás běží obsloužit u kasy? Nebo pošťákovi? Nebo mechanikovi v autoservisu? Jediné místo, kde nechávám peníze navíc je uklízečka na veřejných WC, protože lidi jsou čuňata a málokdo si ji váží.

Agresivní nátlak moderní doby. Dýško bývalo odměnou za nadstandardní servis. Dneska se z něj stala automatická přirážka za to, že vás obsluha rovnou neposlala do háje. Úsměv často žádný, jídlo průměrné, množství jako pro dva a cena přepálená. Terminály u okének s kávou s sebou, kde vám barista jen podá kelímek přes pult a už na vás cení zuby s vybranou možností 10 %, jsou vrchol drzosti.

Vlastně mnohdy si tu kávu a oběd udělám doma lepší a cenově dostupnější, než mi přinesou profesionálové, kteří se tím živí. Ten poměr cena a výkon prostě neodpovídají tomu, že bych chtěl něco přidávat.

Odmítám hrát tuhle společenskou hru založenou na pocitu viny. Podnikání v gastronomii je tvrdý chleba, to nikdo nepopírá. Ale řešením není citové vydírání zákazníků u pokladny. Majitelé mají své lidi zaplatit tak, aby neměli potřebu spoléhat na drobné od lidí, a promítnout to do finálních cen na jídelním lístku. Pak bude hra čistá a férová pro všechny, a zákazník nemusí řešít nepříjemné dilema kolik dát.