Stůl

Dva bratři se jednoho dne dozvěděli o pokladu nedozírné hodnoty. Poklad se nacházel v opuštěné budově za městem, kam nikdo nevkročil již dlouhé roky. Zchátralý dům patřil obchodníkovi s exotickým zbožím, který však zemřel bez rodiny, tudíž se o jeho obydlí neměl kdo starat. Podle vyprávění, které oba bratři vyslechli, se v nejvyšším patře nachází starodávný stůl, jehož cena je prý skoro nevyčíslitelná. 

Jakmile bratři vyslechli legendu, nelenili a vydali se prozkoumat dům. Nejdříve pečlivě prošli přízemí, kdyby byly náhodou instrukce chybné a stůl by se nacházel jinde. Po dlouhém hledání však usoudili, že v přízemí stůl není. Stejně tak nebyl v prvním, ani v druhém patře. Když došli do nejvyššího, třetího, patra, hned za prvními dveřmi, jež otevřeli, našli to, po čem toužili- velký a krásně naleštěný stůl. V rohu místnosti pak stál malý a na první pohled ošuntělý stoleček.

„Vezmi ten malý stůl a zabarikáduj s ním dveře,“ pravil starší z bratrů, „kdyby nás někdo sledoval a chtěl nám sebrat poklad.“ Mladší uposlechl.

Nadšeně si prohlíželi krásný stůl a každý z bratrů již v duchu přemýšlel, co udělá s penězi, které prodejem získají. Postavili se ke kratším stranám stolu, aby jej uchopili.

„Vezmeme ho s sebou a výdělek si rozdělíme,“ navrhl vcelku logicky mladší bratr.

„S prvním souhlasím, ale jelikož jsem starší, dostanu větší část,“ odvětil starší.

Mladší bratr pozdvihl obočí a nabručeně bouchl sevřenou pěstí do stolu, hulákaje:

„Kdepak! Rozdělíme se na půl!“

Starší se nenechal zahanbit a udeřil do stolu ještě tvrději. Poté zařval:

„Já jsem starší! Chci větší podíl!“

Mladší z bratrů se celou vahou opřel o hranu stolu, až ve stole zapraskalo. Naklonil se dopředu, čímž se stůl nebezpečně prohnul.

„Půl na půl! Jinak ti s ním nepomůžu dolů!“

Starší z bratrů udělal stejné gesto jako jeho bratr- dlaněmi se opřel o hranu stolu a naklonil se dopředu. Stůl tak dostal tvar luku a upřímně jsou i mnohem výhodnější a bezpečnější tvary, které může stůl získat. Jejich tváře byly necelý metr od sebe, když vtom se náhle oddálily. Nebyl to pokus o rozumný kompromis, anobrž stůl nevydržel tíhu těl a rozlomil se vedví. Teď by se bratři mohli spravedlivě rozdělit, ale takto poničený stůl neměl žádnou hodnotu.

Bratři se po sobě nenávistně podívali a z očí jim přímo tryskalo svalování vinny na druhého. Starší z bratrů odhodil stolek, jenž sloužil jako barikáda, do rohu a odešel. Mladší z bratrů se ještě podíval na trosky stolu, zavrtěl hlavou a vydal se ve stopách svého bratra.

Bratři spolu již nepromluvili více, zatímco se stůl, na pohled ošuntělý, přesto však mající nedozírnou hodnotu, válel v rohu místnosti a pokud ho nikdo nenašel, válí se tam dodnes.