Před pár dny jsme se vrátili z Itálie, kde jsme podnikli několik zajištěných cest. Měli jsme naplánované tři krásné cesty v oblasti Dolomit ve skupině Marmolada, na každý den našeho pobytu jednu. Pokud někdo pomýšlí na kratší sportovní výlet do této oblasti, možná se mu budou hodit některé zde zmíněné informace.
Na doporučení jsme zvolili kemp v menším středisku Campitello di Fassa. Campitello sousedí s o dost rušnějším střediskem Canazei, obě jsou velmi rušná a často se mezi nimi projíždí v koloně aut. Kemp byl velmi dobře vybaven a jeho umístění pro účel této cesty nám plně vyhovovalo.
První den jsme zvolili cestu Via Ferrata Dei Finanzieri. Je zasazena do skupiny Marmolada, nástup je z vesničky Alba, která se nachází hned za Canazei. K feratě se dá přiblížit lanovkou a výhodou je možnost při sestupu nazpět tuto lanovku opět využít a ušetřit si tak kolena. Klasifikace je D (velmi těžká cesta), ale to mi přišlo přehnané, je to spíše středně těžká cesta. Při cestě zpátky jsme narazili na turistu ve věku 75 let. To dokládá, že tento ráj je cílem nejen mladých nadšenců zlézající skály, ale také rodin a turistů v důchodovém věku, kteří mohou chodit pohodlnými cestami v údolí podél úpatí skal. Ferata je poměrně přímočará, jde se v podstatě přímo na vrchol zvaný Colac (2713 m). Počasí bylo krásné, po sestupu do údolí k lanovce na nás čekala lehátka, kde jsme hodinku odpočívali, prohlíželi nádherné údolí a slunili se za popíjení cappuccina.
OOO
Druhý den jsme naplánovali cestu opět ve skupině Marmolada - Via Ferrata Delle Trincee. Přístupy jsou k této cestě dva, jeden ze střediska Arabba (s lákavým přiblížením lanovkou), druhý od jezera Fedaia, což je jezero poblíž Canazei (bez využití lanovky). Přibližování lanovkou se nám docela zalíbilo - zbyde tak víc síly na samotnou feratu. Slovo Trincee znamená zákop a na této cestě se setkáte s vojenskými galeriemi, pozůstatky z války v letech 1915 - 1918. Celá cesta je obecně zvláštně členitá a vzdušná. Po hlavní části (feratě), která vede na vrchol Mesola (2727 m), je možné pokračovat dále hřebenovkou na sedlo Padon, odkud je veden sestup zpět do Arabba (sestup bez využití lanovky). Na cestě jsou četné traverzy po lávkách a hřebenech. Začátek je poměrně dosti strmý a na prvních pár výškových metrech nejsou na skále příliš stupy. Vyplatí se vzít si s sebou starší a pohodlné lezečky, ve kterých si feratu užijete beze zbytku a bez nutnosti se kdekoliv chytat fixního lana, za který se občas (podle potřeby a svého uvážení) jistíte. Jinak se tyto metry dají lehce překonat pomocí fixních lan. Ale našli se i tací, kteří tento první úsek nepřekonali. Po celé cestě bylo dostatek krásných chytů pro ruce. Cesta je o trochu více lezecká než ta předchozí. Vzhledem k temným vojenským galeriím (zejména na konci cesty před sestupem) je nutná čelovka. Galerie má mnoho chodeb, naštěstí cesta z ní je dobře značená. Obtížnost této cesty je hodnocena písmenem C, tedy těžká.
OOO
OOO
OOO
Třetí den jsme plánovali odpočinkovou cestu Via Ferrata Del Masaré, která je už ve skupině Catinaccio, u střediska Carezza. Ale protože se každým dnem zvyšovala vytvrvalost a únava nebyla znát, nakonec jsme se rozhodli pro cestu Via Ferrata Meisules. Ta mi přišla nejvíce lezecká, nejvíce zajímavá a nejdelší (samotná ferata bez sestupu je časovaná na 3 h). Jestliže jsem na předchozí feratě litovala, že nemám lezečky, na tuto cestu jsou přímo ideální. Obtížnost D, E (až extrémně těžká). No, trochu to zase přehánějí. Ferata je v oblasti Sella při západním úbočí. Nástup je do svislého svahu, ale na předchozí feratě mi přišel nástup prudší. Tady je celou cestu na co stoupat a co chytat. Většinou jsou chyty za léta proudění turistů i vyznačeny. Po prvním úseku přišla "hadí díra" - poměrně úzký úsek pouze s kramlemi, který je lepší bez dlouhého přemýšlení rychle přelézt, protože nebylo kde se moc jistit a všude bylo kluzko. Po první části feraty jsme se vyšplhali až na suťové pole, kde většinou všichni odpočívají a dále se pokračuje k další části feraty. Cesta je poměrně dlouhá (na suťové rovině čekáte konec feraty), ale značky neúprosně navádějí dál. Byť je tato ferata jednou z nejvyhledávanější, mnoho turistů jsme zde nepotkali. Na suťovém poli se nás dokonce italští turisté s podrobnější mapou ptali na cestu dál. Dva z nich se pustili již dolů po srázu, kde však nebyla cesta a jejich výlet by končil pádem do hlubin. Vytyčenou cestu není radno opouštět, suťové svahy kolem úpatí jsou zrádné a velmi se pod nohama sypou a ujíždějí. Pokud ujedete, nemusíte se zastavit. Druhá část feraty nás čekala po suťovém poli. Vzdušnější částí jsme se dostali na skutečný vrchol feraty (Piz Selva, 2941 m), odkud začal dvouhodinový sestup. Protože značek bylo pomálu, sledovali jsme větší skupinku turistů v dáli před námi a nezapomněli tak odbočit na neznačeném rozcestí směrem k sedlu Sella. Tato cesta má jednu nevýhodu, kterou objevíte po sestupu. Dostanete se na silnici, kde musíte vydupat 4 km nahoru do sedla, odkud byl začátek feraty. Asfaltová tečka byla jediným negativem, který tato ferata měla. Sama vzdálenost po silnici není velká, ale vzhledem k absolvované cestě a sluncem za krkem to není nic moc. Závistivě jsem koukala na cyklisty, kteří se pohybovali o trochu rychleji a ještě u toho fotili scenerii.
OOO
OOO
OOO
Na všechny feraty jsem s sebou měla fotobatoh, se kterým jsem se protáhla všude. Ze všech zmíněných cest byly vidět nádherné výhledy, ale ne vždy bylo možné věnovat více času focení. Několik fotek je umístěno v tomto fotoblogu.
