Slet čarodějnic

Moje partnerka má černou kočku. To ji usvědčuje. Černá kočka a chvílemi i trochu nazrzlé vlasy. Jasný důkaz, že žiji s čarodějnicí.

To ona si prosadila vykuřování našeho nového domu. To jí dávám prostor naší domácnosti propůjčovat vůni, vytvářet atmosféru esenciálními olejíčky, bylinkami, ale i dalšími čarodějnickými pomůckami. Spolu sbíráme kameny, protože ji přitahuje energie kamenů, a taky energie stromů, rostlin a vůbec. To ona občas utrousí něco o jiných realitách a vysvětluje mi, jak to s tou Einsteinovou relativitou vlastně je. Občas ji pozoruji u jakýchsi tajemných rituálů, kterým nerozumím. A možná ani ona sama. Na koštěti zatím nelétá, aspoň ne přede mnou. Ale jsem přesvědčený, že některé noci si prostě mizí na čarodějnický sabat.

Možná se na tom čarodějnickém sabatu potají scházejí všechny ženy. Možná se nám mužům smějí, jak z nich děláme manželky, matky svých dětí, hospodyňky, uklízečky, slepičky, husičky a jiná zvířátka. Možná žasnou, že v nich vidíme ďáblice – anebo anděly, když ony jsou ovládány především svoji čarodějnickou mocí. Jsou to především čarodějnice.

Ta má (čarodějnice) občas prohlašuje, že je v čarodějnictví pořád na "nižší dívčí" a dál se určitě nedostane. Prý se nemusím bát, že by mě očarovala. Já mám pocit, že to udělala už dávno. Kdo ví, co bude dál, člověk (čarodějnice) se vyvíjí. Jistě, možná ji v čarodějnictví něco omezuje, proto je v kouzlení pořád jen na úrovni "nižší dívčí". Možná je to proto, že je v ní opravdu kousek ďábla, kterého se čarodějnice bojí. Nebo proto, že je v ní opravdu kousek anděla, a ten pochopitelně veškeré čarodějnické umění již ze své podstaty ovládat nemůže.

Sabaty (ještě) nepřiznala, ale občas mi uletí na něco, čemu říká slet čarodějnic.

Slet čarodějnic.

Kolik jich je? Je to osm děvčat, pardon děvčat. Z chlapského pohledu jsou to zralé, většinou již skoro čtyřicítky, z různých koutů republiky. Blondýna i bruneta, krátkovlasá, dlouhovlasá, s kudrlinkami i bez. Štíhlá i holka krev a mlíko. Melancholická. Praktická. Sečtělá. Bláznivá. Všehochuť.

Kromě svého dlouholetého přátelství nemají mnoho společného. Snad jen vystudovanou univerzitu, a tím i částečně profesní zaměření. Právě na vysoké se totiž seznámily.

Tam to začalo.

Jak už to tak bývá, časem se z těchto spolužaček stala celkem sehraná vysokoškolská partička. Vyměňovaly si poznámky z přednášek, jedna druhé vysvětlovala to, v čem ji ty ostatní měly dohnat, aby uspěly u zkoušek a mohly se společně radovat z uděleného vysokoškolského diplomu. Podporovaly se vzájemně ve škole i osobním životě. Sdílely své lásky (samozřejmě slovně), chodily spolu do školy i po večírcích. Dokonce spolu bydlely. Prostě parta správná. Nebyly to konkurentky, fandily si, už to je na nich jako na ženách zvláštní.

Proč parta čarodějnic?

Tyto studentky, o kterých píšu, dostudovaly. Staly se inženýrkami a rozlétly se každá po svém, za svoji rodinou, prací, láskou. Staly se manželkami a matkami. Vybudovaly svá hnízda. Starají se o domácnost, zahřívají postel i srdce svoji láskou, chodí do práce, vyměňují plínky a léčí své děti, když jsou nemocné. Prožívají radosti i smutky. A jako každý z nás bojují. Bojují o svůj život, o svoji rodinu, o svůj čas. Času je totiž vždycky nějak málo. Taková je doba, jinak to s tím časem neumím vysvětlit. Možná to souvisí s tou časoprostorovou otázkou o životě, vesmíru a vůbec. Ale na tu neznám (na rozdíl od čarodějnic) odpověď.

Představte si, ty čarodějnice si dokážou každého půl roku udělat den času, času na sebe navzájem. Osm ženských, každá jiná, každá jinde a přesto nerozlučné kamarádky. Žádné šarvátky, jen společná podpora v tom dobrém, i v tom horším. 

Trvá to už dvanáct let.

Více než dvacetkrát (snad se nepletu) jim to vyšlo. Domluví se a jednou za půl roku nechají své doma tam, kde je. Najdou termín, který většině vyhovuje. Vyberou místo, někde v Česku, a tam se vydají, každá z jiné strany. A to jenom proto, aby se viděly, byly si blízko, zkontrolovaly nové vrásky a případně rostoucí (těhotenská) bříška, spočítaly počet dětí a udělaly si pořádek o tom, co která dělá a koho má kolem sebe. Především se však scházejí proto, aby se utvrdily v tom, co je to pravé přátelství. Pravé přátelství, tak vzácné a nevídané, že bez čarodějnických schopností by to podle mě nešlo. Jsou to prostě čarodějnice a co půl roku mají svůj slet. Vím to jistě. Jednu z nich mám doma.

Tady je její černý kocour.