Můj život s kočkou…

Není to jen tak když vám leze do zelí kocour. A mě leze kocour do zelí pořád. Ano, můžu si za to sám, když jsem si našel paničku s kocourem a ještě k tomu černým, pěkně nedůtklivým a občas i rozmrzelým. 

Mělo mi to dojít hned – černý kocour, pozor! Jenže já se nelekl.

Černý kocour v domě, tedy v bytě

Nelekl jsem se já, ani kocour.

Vlastně se ke mně choval celkem přítulně, mnohem přítulněji než k jiným cizím lidem. Je to totiž kocour paničky, nikoho jiného k sobě nepouští, jen občas udělá výjimky. A já se stal tou výjimkou, ač malou. Ze začátku se mi zdál jako příjemná kočička.

Perné chvilky nastaly, když se kocour (i s paničkou samozřejmě) přesunul ke mně do bytu. Z velkého domu se dvorem a téměř neomezeným prostorem venku mu byl najednou byt 1+1 málo, pochopitelně. Zvykl si, co mu zbývalo. Asi si kocour zvykl na byt líp než já na kočku v bytě. Dá se vůbec zvyknout na to, že vám ve čtyři ráno začne kocour mňoukat u dveří? Prostě chce jít ven na kočičí mejdan.

„Jenže já mám ještě noc! A do práce vstávám až za hodinu! Vždyť už jsem ti to, kocoure, říkal včera, předevčírem, předpředevčírem… říkám ti to přece každou noc!“

Kocour v tom prostě umí chodit. Relativně bez problémů si zvykl i na procházky na vodítku, nic se neučil, šlo mu to hned. Jinou možnost jak se dostat ven nedostal, a tak využil alespoň tuto. Stala se z něho městská kočka. 

I ve městě však kočka na vodítku byla velkou atrakcí. Součástí venčení se tak vedle uhýbání psům stalo i vysvětlování zvědavým kolemjdoucím, jak je možné, že kočka na vodítku tak pěkně capká. Ani nevím, asi je to kocour šikovný, a paničky. Co by pro ni neudělal? Panička rozhodla, že bude chodit na vodítku, tak chodí. Tak to je.

Kočka a pes

Naše společné bydlení „3 v 1 + 1“ trvalo asi rok. Pak jsme si pořídili starší dům se zahradou a těšili se na venkovský život. Ještě jsme v novém domě nebyli ani nastěhovaní, když se k nám do života připletlo štěně. Dostalo se k nám spíš náhodou, ale dostalo se k nám a už bylo naše. Prostě to tak bylo.

Štěně mělo vyrůst do velkého psa, tak velkého, že váhou překoná paničku (a možná i mě). Byt by nám byl malý, ale my teď měli dům a místo i pro štěně, budoucího velkého psa.

A tak kocour získal dalšího parťáka, resp. parťačku, aby nebyl tak sám. Zatím to neocenil. Štěně by si sice hrálo, ale kocour na to nemá náladu. Nikdy a za žádnou cenu. Naštěstí se vzájemně víceméně tolerují a v našem domě ve fázi rekonstrukce a mnohonásobných oprav se dokážou vyhnout. 

A závěr?

Štěně má sedm měsíců a nějaký den k tomu. Vše, co jsme v domě měli v plánu rekonstruovat, bude hotové asi za sto padesát let. A k tomu nám přibylo kotě, drzé, neposlušné, zvyklé být venku. Měla to být parťačka pro našeho (vnitřního) kocoura, když se fenka neosvědčila. Jenže kocour na kotě jenom prská, tedy občas i syčí, a kotě zase prská a syčí hlavně na psa. Odrostlo venku, kde již stihlo asi dost zažít. Se psi zřejmě nemá dobrou zkušenost. Kocoura víceméně ignoruje. 

Byla to náhoda, že naši smečku rozšířilo kotě, náhoda, podobně jako se štěnětem. Je to další starost, ale i radost...

Tak snad se samou radostí všichni nezblázníme.