A ego k tomu... Nějak se mi to psaní vymyká z rukou. Nějak mě opustily ideály. Nějak jsem se vzdálil od svého redakčního plánu (kdybych nějaký měl).
„A dost, kocoure“
Seděli jsme takto doma u jednoho stolu a probírali život ze všech stran. Mezi tím vším - „co a jak“, „proč“ a tak - došlo i na náš kocouří (nebo kocourkovský?) web a tento blog. (Bloger na iDnesu, to zní skvěle, biju se do prsou, honím ego a honem, honem hledám slova, která by dala vznik dalšímu článku… Honem, honem, honem. Ego volá.)
Ego volá, múza spí.
Ohlížím se, hodnotím, prohlížím čísla. Ego je u vlády - zdrhni, kdo můžeš.
Chvilka nepozornosti (koho? no ega přece) - a jedna malá, promiňte mi, možná i nejapná myšlenka: Jak je to vlastně s tím egem a karmou? Neměla by být karma o tom, že se od svého ega odpoutám? Přiznejme si, že pokud jde o karmu blogu, ta umí ego pěkně podráždit (anebo také ne).
„A dost, kocoure,“ tak zní závěr mého největšího kritika, přítele, kolegy a mé partnerky – 4 v 1, vše v jedné osobě. „Takto to dál nejde,“ říká ona a já s ní souhlasím. A to i přesto, že už několik týdnů se dle tradice zarytě brání veškerému masu, mluví o jakési vnitřní očistě a cpe do sebe cosi zeleného „4 v 1“ (důkaz, že nekecám). Už mě i napadlo, jestli ji náhodou (čistě náhodou) nemůže zezelenat mozek.
Ona to vidí opačně. Prý má konečně ve všem jasno. Pravdou je, že je beran od narození a trvá si na svém (i tom zeleném) pořád. Tak či tak. Tentokrát s ní musím souhlasit. A to i přesto, že to zelené občas nacpe i do mé polívky. Možná je trochu bláznivá, ale její ego určitě neznám jak to své. A vím jistě, že ho mám.
Každý si hřejeme tu svoji polívčičku
Každý občas dáváme příliš prostoru svému egu a vzniká z toho jakýsi guláš činů, myšlenek a slov. Možná se ta očista fakt hodí a možná je na ni právě teď ten pravý čas.
Jak to poznat? V ideálním světě by o tom rozhodla třeba nějaká karma jako nezávislé hodnocení, ale ideální svět neexistuje. V ideálním světě by si každý článek našel své čtenáře, přestože by každý autor psal pouze ze svých vnitřních pohnutek. A sakra. V tomto světě tu aktuálně máme i soutěž o blogera roku! (Držte mě, ať mě to ego neskolí!)
Tlachání o ničem
Jako tlachání o ničem někdy mohou vyznít některé texty, ano, i mé texty. O tom žádná. Jenže co když autor textu měl v mysli něco, co chtěl dát do slov? A možná těm slovům chtěl dát i nějakou hodnotu. Chtěl svým slovům přidělit čtenáře, tak to uveřejnil na blogu. Vždyť jaká mají slova význam, když nemají své adresáty?
Takže je tu autor a adresát, čtenář/čtenáři. A dál? Čísla, čtenost, karma a ego. Soutěž.
Ale stejně mám pocit, že nejdůležitější je ten začátek, prostě touha použít text k (sebe)vyjádření.
Dohoda
Někdy tady na blogu narazím na skvělý článek, úvahu, zamyšlení, zajímavý postřeh. Jsem za to strašně rád. Jsem vděčný, když narazím na podnět, který mě donutí přemýšlet, cítit, být člověkem. A může být klidně i o něčem ze zvířecího světa. Děkuji za tyto články. Doufám, že se tady budou objevovat dál, bez ohledu na to, co je právě v kurzu, bez ohledu na čísla a karmu. Protože ta karma se tady nějak pojí s egem, ne s tou pravou, čistou karmou, která nemá s egem nic společného. (Budu moc rád, když mi tento poznatek někdo vyvrátí.)
Jakkoli, mé internetové snažení vzniklo z touhy podělit se o střípky radosti z toho našeho reálného světa u kocoura. U toho bych rád zůstal, resp. rád bych se na tomto blogu vrátil zpět ke kořenům.
Tímto příspěvkem chci své „tlachání o ničem“ uzavřít, příště už budu tlachat jenom o životě s chlupáči, je bohatý a inspirativní. Alespoň pro mě. Je toho dost o čem psát. Redakční plán sice ještě nemám, ale jeho hlavním tématem má být „radost“. To vím jistě. Jde mi o radost, ne o karmu.
Snad se mi to povede. Posoudit to budete moci hned v dalším článku, jen ještě nevím, kdy bude. Múza je zvláštní proměnlivé, nejisté a nestálé stvoření. Člověk nikdy neví, kdy se zjeví, kdy zmizí. A vlastně ani někdy neví, zda ta múza není jen nějaká můza, můra či převlečená lůza.:-)
