„Je drzá jak opica. Dělá si, co chce. Vůbec neposlouchá. Nerespektuje nic. Nemá žádný zábrany, absolutně se nebojí. Je oprsklá. Divoká. Co si to vlastně dovoluje? Jak si tak troufá? To snad ani není možný, jaká je to potvora.“
...Tak nějak komentovala moje drahá polovička příchod nové kočky do domácnosti. Všechno jsem v tom návalu slov ani nepochytil, ale závěr zněl docela jasně: „Je to potvora. Potvora divoká.“ „To mluvíš o sobě?,“ reagoval jsem a získal tak chvilku času. Zarazila se. Napadlo mě, proč jsem ji vůbec přitáhl domů. Samozřejmě myslím tu kočku.
„Je to potvora, potvora ostravská. Ale je hezká. Taky je šikovná, umí si poradit,“ žena změkla a usmála se. Ona se umí hodně zlobit, ale nemusí to nutně trvat dlouho. A ne vždycky se zlobí vážně. Tou potvorou vlastně kočku chválila. Chválila tím, že je samostatná, nebojácná, že se v životě snad neztratí. To se u koček cení, protože ty mají pro ztrácení se vzácný dar.
Je moc velká
„Já jsem chtěla kotě, malý, dvouměsíční, roztomilý. Tato už je moc velká na to, aby si na nás a naše chlupáče zvykla. Potvora.“ Ať žena říkala cokoliv, potvora na konci znamenala, že už si ji kočka získala. Už ji pryč nedáme, kočka si zvykne, bude muset. Pro tuhle ostravskou potvoru je u nás místa dost, i kdyby vlastně nebylo.
A tahle je navíc hezká. No ne?:-)
Připletla se mi do cesty v Ostravě
Byla to náhoda. Kolem nohy se mi začala motat kočka, spíš kotě, kotě odchované ulicí. Prý má pár měsíců, asi dva. A pár měsíců před sebou, možná. Prý tamní kočky mají krátký život.
Tak jsem tu kočku převezl dlouhé kilometry, abych ji ten život třeba prodloužil. Prý ji nikdo nechce, tak jsem doufal, že ji bude chtít náš kocour. Panička již delší dobu mluví o nevěstě pro našeho (kastrovaného) kocoura a tahle kočička mi přišla jako dobrá adeptka. „Třeba doma udělá radost,“ myslel jsem si.
Radost udělala, ale ne kocourovi. Nejprve ji viděla žena. V prvních okamžicích jí skutečně zazářily oči, aby se na kočičku nádherně usmála. „Ta je krásná.“ Trvalo to však jen chvíli. Pak kočku projela jakýmsi zvláštním skenerem, který asi ženy tajně schovávají v mozku, a změnila výraz.
Kočka se opravdu nebála
Od první chvíle se u nás chovala jako doma. Rázem bylo všechno její. Klidně si nacupitala přímo do obýváku.
Vyrazila si bez obav za naším kocourem. Ten začal prskat.
Pak přišel náš pes. To zase prskala kočička.
No, chvilku jsme s údivem (a skoro otevřenou pusou) pozorovali, jak nám kočička šmejdí po domě. Chovala se, jako by ten dům snad byl její.
Kdepak kocour, kdepak u kocoura doma.
No, a pak začala prskat panička: „potvora“.
A stejně tak, jak si poradila s novým prostředím, poradila si s novými páníčky. Tato potvora si nás hravě omotala kolem prstu, možná právě kvůli své hravosti, divokosti nebo vděčnosti. Jestli totiž této potvoře něco nechybí (kromě drzosti, nebojácnosti nebo neposlušnosti), je to vděčnost.
Vděčnost od našeho kocoura neznáme. Je to osobnost. Má magický pohled. Je relativně přítulný a příjemný společník. Ale vděčnost je mu cizí.
Náš kocour nezažil život na ulici, od malička je to vymazlený společník paničky. Má všechno, co potřebuje (alespoň dle názoru paničky) a neví, co je hlad. Nezná bídu. Měl štěstí na paničku a panička měla štěstí na kocoura (dle jejích slov).
Kde hledat štěstí?
S ostravskou kočičkou je to jinak. Ta štěstí asi moc nezažila. Vypadá to, že už má i nějaké negativní zkušenosti se psy. Taky asi na vlastní kůži zažila, co je to hlad. „To není žádný kotě. Já jsem chtěla malý kotě. Ona jen tak vypadá. Asi neměla dost jídla, tak je drobná,“ konstatovala žena. Veterinář to jenom potvrdil. Podle zubů má tohle polodivoké koťátko přes půl roku.
Kdo ví, čím si za toho půl roku muselo tohle koťátko projít. Asi by nepřežilo nebýt potvorou. Ať je to jak chce, je to pěkná, opravdu pěkná, potvora. Je mourovatá s bílou náprsenkou těsně pod bradu a všemi čtyřmi ponožkami. Je symetrická, ale občas tu symetrii svou bílou nebo mourovatou barvou něčím ozvláštní. Jako by chtěla být dokonalá, i přes svoji nedokonalost. Jako by to byla kráska s pihami, které z ní dělají krásku mimořádnou.
A co víc. Ona není jen pěkná. Ona je vděčná, vděčná jako nikdo. Je vděčná za každou jedinou granulku. Je vděčná za každé jediné pohlazení. Někdy to vypadá, že nepotřebuje vůbec nic, jen naši přítomnost. Umí se o sebe postarat, naučila se to, dostala tvrdou školu života.
I přes kotětí měsíce na drsné ulici má v sobě stejně naše kočička něco strašně jemného. I přes svoji divokost umí být přívětivá. Její hluboké oči září láskou, nezkrotnou, ale stálou. Přestože umí být sama, stojí o někoho blízkého.
Přestože se tato kočička narodila stovky kilometrů daleko, drží se u našeho domu a u nás. Když je v blízkosti náš pes, bývá opodál, ale většinou je na dohled. Vlastně je to milá společnice, je milá od první chvíle, přestože je v ní kousek divoké šelmy. Nakonec jsme za tuto šelmičku rádi. A ona je ráda za nás. Možná není roztomilá jako dvouměsíční kotě, které se stěhuje od mámy, z jednoho bavlněného pelíšku do jiného, ale lásku dát umí. A je to ztělesnění vděčnosti, tahle potvora.
I náš pes žasne nad touto potvorou. Takto to vypadá:
PS:
Každé z těch pouličních koťat, kterých je teď všude plno, bude vděčné za trochu jídla a tepla. Letmý dotek, krátké pohlazení, blízkost někoho, komu na nich záleží - to vše dokážou celým svým divokým srdcem ocenit.
Jestli se nějakého ujmete, určitě vám vše vrátí v podobě zvláštně divoké, přesto přitažlivé, milé a možná i mazlivé lásky.
V hledání svého štěstí - držíme pěsti všem!
#JeToPotvora Tohle je taková malá výzva kocoura.
