Moje osmdesátiletá babička mi kdysi řekla: „Děti se mají dělat, dokud jsou ti dva do sebe zamilovaní a chutná jim spolu sex. Není na co čekat.“ Moudrá to žena, psychologové by jí určitě dali zapravdu. V dnešní době se děti odkládají na dobu, až bude budoucí rodina dostatečně materiálně zajištěná, a děti se pak často rodí již do poměrně chladného vztahu, mnohdy dokonce bývají nešťastným a neúčinným řešením partnerské krize. Přitom je vědecky dokázáno, že hormony štěstí endorfiny způsobující zamilovanost mozek produkuje maximálně tři roky. Pak už to jde z kopce.
Moje babička měla šest dětí. Jedno v těsném sledu za druhým. Narodily se za války a těsně po ní. Dost blbé časy. Bydleli v domku mezi vzrostlými jehličnany v jedné malé beskydské vesničce. Vyprávěla mi, jak s dědou v létě děti uložili, lehli si do mechu pod okna a poslouchali, jak tam ta partička nahoře spokojeně oddechuje. Co ještě v mechu a kapradí dělali, je nasnadě. A muselo to být krásné. Když děda umřel, babička se rozpovídala: děda prý byl velmi stydlivý a nikdy jej neviděla za bílého dne nahého. Milovali se potmě a oba v noční košili. Když mu umývala záda, stydlivě se zakrýval. Děda byl trošku samorost a morous s drsným humorem. Říkala, že prý ji dost omezoval. Ona byla pro partu, on samotář se zájmem o knihy, fotbal a dějiny. V padesátých letech byl jako bývalý prvorepublikový policista perzekuován. Strkali ho z místa na místo a on to špatně nesl. Nakonec je vyhodili z vesnického domku, tak šli do bytovky do města. Děda začal pít a babička se s ním chtěla dokonce rozvést. Choval se totiž jako slaboch. Ale proč o tom píšu: babička a děda pro mě byli vzorem. Vždycky jsem toužila po tak harmonickém vztahu, jaký byl mezi nimi. Když mi však vykládala detaily z jejich života, pochopila jsem, že každý vztah je boj, odříkání, kompromis a nikdy nemůže být jen šťastný. Možná je víc nešťastný, nebo nijaký a štěstí je opravdu jen onou muškou zlatou, která musí alespoň občas přiletět, aby vztah docela neumřel...
„No vidíš, a všechno jsme přečkali“, řekla mi moje babička.
Jednou mi taky řekla: „S dědou jsme se milovali často a pak méně a pak to jednou děda zkusil a nešlo to. Tak jsme navždy přestali.“ Většinou se bavíme o tom, jaké to bylo poprvé. Ale není špatné ptát se, jaké to bylo naposled. Protože i to nás jednou čeká.
